Před pár dny, konkrétně v neděli 13. února, uplynulo již kulatých 50 let od premiéry slavné filmové verze ještě slavnějšího muzikálu Kabaret (Cabaret).
Snímek z většiny vychází ze stejnojmenného broadwayského díla Johna Kandera a Freda Ebba z roku 1966, došlo v něm však k řadě úprav v rámci dějové i hudební linky. Filmová premiéra Kabaretu v roce 1972 přesto zaznamenala obrovský úspěch a tento titul se dodnes řadí k nejlepším filmovým muzikálům všech dob.
Děj muzikálu Kabaret je zasazen do Berlína začátku 30. let, kde se pomalu vzmáhá nacismus a Hitlerovi stoupenci jsou jen krůček od převzetí moci. V ovzduší pomalu dohasínající Výmarské republiky se rozprostírá Berlín plný zajímavých nočních klubů a bohémských večírků, které nalezne každý, kdo po nich zatouží. Právě tam se odehrává také příběh mladé americké herečky a zpěvačky Sally Bowlesové a jejího přítele Briana Robertse, kteří spolu mají velmi komplikovaný a bouřlivý vztah plný lásky i vzájemného nepochopení.
Základem snímku, stejně jako starší divadelní verze muzikálu, byly knižně vydané Berlínské povídky (The Berlin Stories) Christophera Isherwooda, nicméně filmový Kabaret z nich vychází mnohem více. Oproti jevištní verzi došlo i k dalším dílčím úpravám – pro film se například tvůrci rozhodli prohodit národnosti hlavních hrdinů. V divadelní verzi je Sally Angličanka a Brian Američan, ve filmu je tomu přesně naopak. Odstraněn pak byl motiv vztahu mezi Sallyinou paní domácí, slečnou Schneiderovou, a židovským obchodníkem panem Schultzem.
Co se hudby týče, některé skladby, které v divadelní verzi zazněly naplno, byly v té filmové využity pouze jako gramofonový podkres. Zároveň se ve filmu všechna hudební čísla odehrávají přímo v rámci klubu, a tedy v prostředí, kam přirozeně patří. Jedinou výjimkou je píseň Tommorow Belongs to Me, která je zasazena do exteriéru. Právě ona přitom způsobila rozruch už v divadelní verzi. Kander s Ebbem ji totiž s ohledem na děj napsali v duchu německých vlasteneckých oslavných písní, takže byla dokonce mylně považovaná za nacistickou hymnu a autoři tak museli čelit obvinění z antisemitismu. Některé skladby, vytvořené pro film zcela nově, pak byly dodatečně začleněny i do verze divadelní – jednou z nich je i slavná píseň Mein Herr.
První myšlenka, že by se divadelní Kabaret mohl dočkat své filmové verze, se objevila již v roce 1968, k její realizaci však tehdy ještě nedošlo. Znovu se o ní začalo mluvit následující rok, ale až roku 1971 bylo jisté, že ke zfilmování muzikálu opravdu dojde. Když se o tom doslechl Bob Fosse, dlouholetý spolupracovník Kandera s Ebbem, velmi se chtěl na snímku podílet. Jeho režisérská reputace však bohužel utrpěla předchozím neúspěchem muzikálu Sweet Charity, a v producentech proto nevzbuzoval dostatečnou důvěru. Nakonec se však rozhodli slavného režiséra a choreografa najmout, což se ukázalo jako správné rozhodnutí, protože úspěch tohoto filmu byl fenomenální.
Do hlavní role zpěvačky Sally Bowlesové byla ve filmovém Kabaretu obsazena, dnes již legendární, Liza Minnelli. Ta se o roli ucházela již na Broadwayi, ale nezískala ji pro nedostatek zkušeností. Tvůrci chtěli jako Sally původně obsadit Barbru Streisandovou, ta ale roli odmítla, protože si nepřála být zaškatulkovaná jako herečka jednoho typu postav. Minnelli si při ztvárnění Sally vzala na radu svého otce za vzor Louise Brooksovou, sex symbol doby Výmarské republiky. Snažila se jí přiblížit i vizuálně, což se jí podařilo a přispělo i k úspěchu filmu. Stejně tak byl vynikající výkon Michaela Yorka jako spisovatele Briana a Joela Greye v roli Kabaretiéra. Ten tuto postavu ztvárnil už v broadwayské inscenaci, a to tak jedinečným způsobem, že si ho producenti a tvůrci vybrali i do filmové adaptace.
Kritika přijala filmový Kabaret velmi kladně a ocenila zejména skutečnost, že se na rozdíl od jiných filmových muzikálů vyhýbá nejrůznějším klišé a volí svěží a originální přístup. Našli se však i tací, kteří s výslednou podobou snímku spokojení nebyli. Patřil k nim například autor předlohy Christopher Isherwood. Zároveň se ozývaly hlasy kritizující to, že Kabaret příliš glorifikuje ve skutečnosti nehezkou realitu Výmarské republiky. I přes tyto námitky snímek získal celých deset nominací na Oscara a osm si jich také odnesl. Nepodařilo se mu nicméně zvítězit v hlavní kategorii Nejlepší film, kterou toho roku získal dnes již také legendární Kmotr.