Včera večer proběhlo v historické budově Národního divadla slavnostní předávání Cen Thálie pro rok 2023. Kdo si skleněnou sošku odnesl v kategorii Muzikál, opereta a jiné hudebnědramatické žánry?
KATEGORIE ŽENY
HANA HOLIŠOVÁ
Role: Marta Kubišová
Inscenace: Marta (Petr Zeman a citace písní z repertoáru Marty Kubišové; režie: Adéla Stodolová)
Letní scéna Musea Kampa, Praha (producent Daniela Sodomová, Mamon Art s.r.o.)
Premiéra 9. června 2022
„Hana Holišová se v Martu Kubišovou doslova převtělila, aniž by ji ovšem jakýmkoli způsobem imitovala. V jejím projevu jsou zřetelné pouze základní charakteristické rysy legendární zpěvačky, se kterými si zručně pohrává a citlivě je rozvíjí. Herečka svou pečlivě zpracovanou choreografií gest, mimiky a pohybů vystavěla postavu, která k divákům nejen promlouvá, ale především s nimi po celou dobu představení komunikuje. To je největší devíza výkonu Holišové, jež se také hlasově přiblížila altu Kubišové a s přirozenou lehkostí a naprostou intonační suverenitou interpretovala její hity i méně známé písně. Rolí Marty se Holišová posouvá do další etapy svého uměleckého působení, které bude jistě velmi zajímavé sledovat.“
KATEGORIE MUŽI
TOMÁŠ SAVKA
Role: Max Bialystock (s přihlédnutím k výkonu v roli Jiřího Suchého v inscenaci Jonáš a tingl-tangl, Národní divadlo moravskoslezské)
Inscenace: Producenti (Mel Brooks; režie: Petr Novotný)
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava
Premiéra 27. října 2022
„Tomáš Savka představil broadwayského producenta Maxe Bialystocka jako vilného a nemravného producenta výstižnými hereckými prostředky – je provokativní, nevypočitatelný a mírně kontroverzní. S labužnickou prostopášností a zdravým sebevědomím Savka předvádí to nejlepší ze svého talentu, s podobnou lehkostí a bezprostředností zvládnul také nesnadný pěvecký part. Znamenitý pěvecký a herecký výkon ale Savka ukázal i v legendárním díle Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Jonáš a tingl-tangl, jímž jednoznačně potvrdil, že má smysl uvést na jeviště i titul obecně považovaný za nepřevoditelný. Ačkoliv střípek Jonáše nosíme v sobě každý, Savka ho dokázal najít a osobitě ztvárnit podle vlastního přesvědčení – a v tom spočívá kouzlo jeho jedinečného podání.“
CELOŽIVOTNÍ MISTROVSTVÍ
JIŘÍ SUCHÝ
„Encyklopedie uvádí: „Jiří Suchý (1931), český divadelník, herec, hudebník, textař, zpěvák, básník, skladatel, spisovatel, filmař, grafik, výtvarník, divadelní režisér, komik a sběratel“. K tomu je však třeba dodat: „Především mimořádná osobnost, která svým rozsáhlým a rozmanitým celoživotním dílem ovlivnila několik generací“.
Jiří Suchý začal po absolvování střední školy pracovat jako grafik. Současně spolupracoval s pražskou Redutou, kde se pořádaly hudební večery a literární kabarety, tzv. text-appealy. Začal se tam uplatňovat jako autor, zpěvák i hráč na kontrabas. Na podzim 1958 patřil mezi zakladatele Divadla Na zábradlí. Byl autorem prvních dvou inscenací, Kdyby tisíc klarinetů a Faust, Markéta, služka a já, v první z nich sám také účinkoval. Po roce odešel a spolu s J. Šlitrem a F. Havlíkem založil divadlo Semafor. Úspěch přinesla hned první premiéra – Člověk z půdy. V roce 1964 začala zlatá éra Semaforu, spojená se jmény autorské dvojice Suchý-Šlitr a reprezentovaná tituly jako Jonáš a tingltangl, Recitál 64, Dobře placená procházka anebo tři večery o Zuzaně, která „je doma“. Představení Semaforu byla trvale vyprodána a zájemci o vstupenky v den předprodeje nocovali před pokladnou.
Šťastná léta skončila okupací v roce 1968 a Šlitrovou smrtí o rok později. Na Suchého dolehla tíha normalizace, musel se vzdát ředitelování Semaforu a bojovat s různými cenzurními a provozními omezeními. Přesto vznikla řada významných inscenací, především legendární Kytice. Od roku 1972 se jeho jevištní partnerkou stává Jitka Molavcová. Rok 1989 přinesl vytouženou svobodu, pro Semafor však znamenal ztrátu domovské scény. Azyl se našel na Malé scéně Hudebního divadla Karlín, povodně v roce 2002 však udělaly ze Semaforu znovu bezdomovce. A nezdolný Jiří Suchý musel opět hledat pro své divadlo nový prostor. Objevil ho až po třech letech v Dejvicích, kde Semafor působí dodnes. A nestárnoucí Jiří Suchý je stále hvězdou jeho inscenací.
Suchého divadelní dráha na sebe strhává tolik pozornosti, že ostatní směry jeho tvorby často zůstávají stranou. Filmy Kdyby tisíc klarinetů nebo Zločin v šantánu nám televize občas připomene, ale snímek Nevěsta (1970) je zcela opomenut, ačkoli je plný surrealistické poetiky, pro Suchého tak typické. Významné jsou také jeho literární práce, sbírka povídek Život není jenom legrace (i když většinou ano), sbírka veršů Krajina podivných skutečností a dvě knihy esejů, Klaun si povídá s Bohem a Klaun to zkouší znovu.
Za svůj život získal Jiří Suchý řadu ocenění, mj. Medaili Za zásluhy II. stupně, Cenu kolegia pro udílení Cen Thálie, Cenu Jaroslava Seiferta, čestné doktoráty Univerzity Palackého a JAMU či Řád T. G. Masaryka.“
FRANTIŠEK ZACHARNÍK
„Ačkoliv vystudoval Vysokou školu ekonomickou, k divadlu a hudbě měl díky svým rodičům, nadšeným ochotníkům, blízko již od dětství. Na začátku 60. let začal jako talentovaný klavírista vypomáhat v Městském oblastním divadle v Kolíně a brzy zamířil i na jeviště jako herec. V roce 1964 uspěl v konkurzu do operety Krajského krušnohorského divadla v Teplicích, kde se rychle vypracoval mezi přední sólisty. Vystupoval především v mladokomických rolích (např. Koloman Zsupan v Hraběnce Marice, Popiel v Polské krvi ad.), poté i v rolích hlavních (např. Jim v Rose Mary nebo Fred Graham/Petruccio v muzikálu Líbej mě, Kateřino).
Dálkově vystudoval zpěv na Pražské konzervatoři. V roce 1972 přestoupil do zpěvohry Státního divadla v Brně, kde strávil prakticky celý zbytek své kariéry. Hrál role milovnické i vážné, nejvíce se mu ale dařily komediální postavy – např. Gustav v Zemi úsměvů, Boni v Čardášové princezně, zapomnětlivý Styx v Orfeovi v podsvětí nebo Bulfínek v operetě Na tý louce zelený. Různorodé charaktery mu nabídl muzikál – gamblera Gaylorda Ravenala v Lodi komediantů, zamilovaného a z vraždy podezřelého kovboje Curlyho v Oklahomě, cílevědomého družstevníka Woodyho Rychtarika v Divotvorném hrnci, ženami obletovaného Lorence Pořízka ve Zvonokosech nebo staromládeneckého profesora Higginse v My Fair Lady. Schopnost pohotové reakce a dokonale vypointované improvizace jej přivedla k až klaunským rolím strýce Gustava v Ohňostroji, kuchaře Propana ve vlastní komedii inspirované tvorbou Voskovce a Wericha Gordický uzel nebo Terencia Bulvy v původní hře V+W Caesar.
V letech 1994–2002 souboru zpěvohry Národního divadla Brno šéfoval. Na konci 90. let jej diváci mohli vidět ve slavné dvojroli Célestina/Floridora v Mam’zelle Nitouche. V závěru kariéry sice společně se souborem zpěvohry přesídlil do Městského divadla Brno, krátce nato však odešel do důchodu. Oč více se jako herec stahoval do pozadí, o to intenzivněji se věnoval celoživotně rozvíjené autorské činnosti – vytvořil několik muzikálových libret (např. Holky na ocet, Gordický uzel, Princezna Písnička, Mauglí, Tuze pyšná princezna ad.), do češtiny převedl texty písní muzikálů (Zpívání v dešti, Sladká Charity, Jižní Pacifik, She Loves Me, Hledá se tenor) i operet (Tři mušketýři, Pařížský život, Robinson Crusoe ad.). Napsal také několik knih pro děti.
František Zacharník je vzorovým příkladem umělce, který celý svůj život zasvětil operetě a muzikálu, a to nejen jako vynikající interpret, ale i jako režisér, autor a textař.“
zdroj: Ceny Thálie