Proč jsou muzikály elitní formou britského umění?

Harriet Marsden se ve svém článku pro The Critic, s ohledem na momentální dlouhotrvající koronavirovou krizi, zamýšlí nad významem muzikálů v rámci oblasti britského umění, ekonomiky i společenského statusu. Tvrdí zde že: „Muzikálové divadlo je jedním z nejcennějších bohatství Velké Británie a musíme tuto unikátní část naší kultury a ekonomiky chránit za každou cenu.“

Podle Arts Council England přispěla oblast umění do britského státního rozpočtu okolo 10 miliard liber (bráno podle posledního sčítání v roce 2016), což je například více než celá oblast zemědělství. Jen samotný divadelní průmysl přináší do britské ekonomiky okolo 2, 7 miliardy liber ročně – pro srovnání přínos ze všech sportovních akcí dohromady činí pouze 1, 1 miliardu liber. Každoročně navštíví londýnská divadla více jak 34 milionů lidí, což je více než počet obyvatel Austrálie či počet návštěvníků všech fotbalových zápasů Premier League dohromady.

Někteří lidé mají přesto stále tendenci označovat muzikály za laciné či hloupé. Ano, někdy mohou být hloupé, ovšem vědomě – z toho také čerpají svůj vtip a kouzlo. Jen umění, které mistrovsky obsáhne svou formu je schopno smát se samo sobě – a diváci se smějí s ním. V dnešní době playbacků, automatického ladění a hudebních aplikací však muzikálové divadlo ční jako důkaz ryzího poctivého řemesla. Umělci musí skvěle zpívat, tančit a hrát – a to vše osmkrát týdně, přičemž stále uchovávají kouzlo onoho prvního představení, často za překvapivě nízký plat či zanedbatelnou slávu. Komplexní hodnota takové produkce, včetně světel, kostýmů, zvukové režie, scény a tak dále, je v rámci dalších forem téměř nesrovnatelná. U jaké umělecké formy se navíc stává, že je dílo uváděno nepřetržitě po několik desetiletí? Dlouhá životnost mnoha různých produkcí umožní divákům zažít ta stejná díla v různých fázích jejich života. Harriet Marsden vzpomíná: „Rodiče mě vzali na nastudování Mary Poppins v roce 2004, které bylo fúzí filmu a originálního scénáře. V roce 2019 jsem vzala já je. Poté jsme v baru strávili hodiny objevováním a diskutováním odlišností mezi těmito dvěma zážitky s ohledem na to, co se u nás za tu dobu změnilo.“

Muzikálové divadlo také dlouhodobě funguje jako bezpečné, přívětivé místo pro LGBT komunitu – jak mezi herci, tak diváky. Právě nedávno bylo poukázáno na stěžejní roli West Endu, kterou kdysi sehrál ve zvýšení povědomí o šířící se epidemii AIDS. Muzikál RENT v přepracované opeře z 19. století přímo vzdává hold umělcům žijícím ve stínu tohoto onemocnění. Proč jsou tedy muzikály přehlíženy ve prospěch ‚vážnějších‘ forem umění jako je činohra či film? Umění nemusí být unikátní, aby bylo smysluplné a to, že je umělecká výpověď mainstreamová, neznamená absenci její hloubky. Blood Brothers (Pokrevní bratři) nastavují zrcadlo společnosti tématikou třídních rozdílů a jejich rolí v předurčení lidského osudu. Everybody’s Talking About Jamie může být prvním seznámením s kulturou drag queens a Caroline or Change s problematikou otroctví a rasové nerovnosti. Dear Evan Hansen poukazuje na otázku duševního zdraví a nebezpečný vliv sociálních médií – navíc způsobem, který může pomoci starší generaci nahlédnout do problémů, kterým dnes čelí mladí lidé. Naopak mladší generace mohou být skrze muzikálová zpracování seznámeny se staršími látkami – Spring Awakening (Probuzení jara) moderním způsobem oživuje Wedekindovu hru z roku 1891, jejíž problematika je v lecčem stále aktuální, Wicked (Čarodějka) rozplétá klasický příběh Čaroděje ze země Oz, Six naučilo současné diváky historii o Jindřichu VIII. a jeho ženách, Hamilton skrze rap vznesl povědomí o počátcích Spojených států amerických. A v jaké jiné umělecké formě může obecenstvo najít radost ve sledování díla o tragédii z 11. září jako v muzikálu Come from Away?

V 50. letech minulého století, když začaly mizet nahrávací studia, bylo pro hudebníky nejlepší možností uplatnění muzikálové divadlo. Práce na West Endu znamenala dobře placené, pravidelné hraní, které navíc přes den umožňovalo vlastní iniciativu v tvorbě nahrávek či edukaci. Poté přišel Tim Rice a Andrew Lloyd Webber s rockovým dílem Jesus Christ Superstar a význam Londýna v oblasti muzikálové tvorby rostl. Následovaly mezníky jako Kočky, Bídníci, Fantom opery, Miss Saigon,…a  Broadway už nebyla jediným světovým centrem muzikálů. Do dnešního dne Londýn přitahuje ty nejlepší hudebníky na světě. Maurice Cambridge, přední londýnský šéf orchestru tvrdí: „Zbývá pár věcí, u nichž dnes Británie může říct, že v nich převyšuje zbytek světa – divadlo, včetně muzikálů, je oblast, ve které jsme světovou jedničkou.“     

Přibližně každý čtvrtý turista v Londýně navštíví nějaké westendské představení. Lidé z celého světa zakouší unikátní divadelní zážitek spojený s večeří v centru města, návštěvou představení v nádherných starobylých divadlech a jeho následným shrnutím u skleničky v divadelní čtvrti. Divadelní průmysl tak neposkytuje do rozpočtu Velké Británie značné sumy pouze ze své oblasti, ale také skrze hotely, restaurace, bary či dokonce taxi služby. Harriet Marsden říká: „Centrum města je londýnskou peněženkou a West End je jeho srdce.“ 

Toto „srdce“ však nyní vyhasíná.Umělecká sféra je doslova zdevastována výskytem onemocnění Covid-19. Londýnský divadelní průmysl čelí 97 % propadu. Nespočet umělců byl vyřazeno z vládních grantů či postižen situací spojenou s Brexitem. Tato pandemie poukázala na dlouhodobou lhostejnost a přehlížení umění a speciálně muzikálového divadla. U většiny westendských muzikálů, musíte zaplnit 70 % hlediště, abyste vyrovnali náklady. Umístěním diváků necelé dva metry od sebe v rámci dodržování rozestupů, můžete zaplnit pouze 25-35 % hlediště. Jediným způsobem, jak může West End znovu otevřít svá divadla je tedy významná vládní podpora. Již téměř rok však mnoho prvotřídních umělců ani divadel žádnou pomoc nedostalo. Většina umělců a dalších tvůrčích složek je dnes bez vyhlídky na práci. V těchto chvílích například vypomáhají v supermarketu, roznáší balíky, pracují pro společnost venčící psy a podobně. Cambridge uvádí: „Někteří lidé dělají svou práci, aby si vydělali na živobytí a hudebníci dělají svou práci, protože ji milují. Je to to, co dělají, co je jejich součástí. Je to tím, kým jsou, tím, co cítí. Nejtěžší na tom je, že tahle jejich část je pryč, už nemůžou hrát.“ A jak se cítí diváci, míjející potemnělá divadla?

Pokud West End ztratí svůj lesk, pokud umění nebude lépe chráněno, utrpíme mnohem více než jen devastující ekonomický propad. Ztratíme svět, kde princezny létají na magických kobercích a sloni mohou chodit po jevišti – svět, kde se člověk může vzepřít gravitaci, stepujíc na stropě. Svět, kde se může stát cokoliv, pokud to dovolíte.


Článek upraven a přepracován z The Critics – Why musicals are Britain’s elite artform.