Pochází z městečka Barnet v anglickém hrabství Herfordshire, kde se před třiasedmdesáti lety narodila pod jménem Elaine Bickerstaffová. Svět muzikálu ji ale od poloviny sedmdesátých let 20. století zná pod jejím uměleckým jménem Elaine Paige a zapsala se do něho především a navždy hlavními rolemi v muzikálech Andrewa Lloyda Webbera. Stala se první Evitou, první Grizabellou v muzikálu Cats i první Normou Desmond v muzikálu Sunset Boulevard na světě.
Účinkovala jste v muzikálech Jesus Christ Superstar, Evita, Cats (Kočky) a Sunset Boulevard. Hudbu ke všem zkomponoval Andrew Lloyd Webber. Všechny tyto muzikály přispěly ke změně tváře světového hudebního divadla. Jaký to je pocit podílet se na něčem, co se tak nesmazatelně zapsalo do historie světového muzikálu a co právě ona účast na těchto muzikálech pro vás osobně znamená?
Mám radost z toho, jaký mám po všechna ta léta s Andrewem Lloydem Webberem krásné vztahy. Písně Don’t Cry For Me Argentina (Utiš svůj pláč, Argentino) z muzikálu Evita a Memory (Vzpomínky) z muzikálu Kočky jsem zpívala snad stokrát a nikdy mne nepřestaly těšit, nezačaly mne unavovat. Jsem nesmírně hrdá na to, že se právě tyhle dvě písně staly legitimní součástí mého repertoáru a já jsem s nimi jednou provždy neodmyslitelně spojená. A být součástí toho všeho, oné nové vlny britského muzikálu (zvláště Jesus Christ Superstar, Evity a Koček), bylo a je prostě víc než potěšující, vzrušující a inspirativní. Zvláště když jsem byla součástí téhle nové vlny od jejího samotného počátku. Takže nás s Andrewem vedle letitého přátelství spojují nádherné vzpomínky a já se nesmírně těším na to, že spolu budeme spolupracovat i v budoucnu. Moc bych si to přála. Protože spolupracovat s ním není jen velká radost, ale taky velká čest.
Začněme pěkně po pořádku. Vnímáme vás a známe vás jako jednu z největších světových muzikálových hereček a zpěvaček, ale žalostně málo toho víme o vašem dětství, o vašich prvních hudebních vzpomínkách.
Vyrostla jsem ve velmi muzikální rodině. Můj tatínek byl příležitostným hráčem na bicí a společně s mojí maminkou jim dělalo radost pořádat s jejich přáteli a pro jejich přátele skutečné domácí koncerty. Hudba prostě zněla v naší rodině od rána do večera a obzvláště to byl jazz hraný slavnými big bandy. Ve škole mne vedle hudby bavil tenis, do kterého jsem byla skutečně poblázněná. Co jsem nesnášela, byla matematika a vždy jsem se snažila udělat vše pro to, abych se z hodin jí věnovaných nějak vykroutila. Byla jsem tenkrát nesmírně plachá, což mi dlouho bránilo v tom, abych se jako zpěvačka a herečka prosadila ve školních představeních. Vše změnil až příchod jedné učitelky zpěvu, která mne pro hudbu tak nadchla, že jsem brzy na svou vrozenou plachost zapomněla a námi uváděné krátké operety přímo milovala. Když si otec všiml, jak jsem hudbou a herectvím přímo posedlá, přišel s tím, že bych se jim mohla jednou věnovat profesionálně a já jsem pak skutečně začala zpěv a herectví studovat na Škole Aidy Fosterové v severním Londýně. Hned během studií jsem začala docházet na různé konkursy a jako skutečně velmi mladá jsem profesionálně hrála a zpívala v různých show. První opravdovou roli – hrála a zpívala jsem čínského uličníka – jsem získala v muzikálu Anthonyho Newleye a Leslieho Bricusse nazvaném Roar Of The Greasepaint – Smell Of The Crowd (Hučení divadleních líčidel – Vůně publika). Na West Endu jsem debutovala krátce po absolvování střední školy v dodnes nesmírně populárním muzikálu Hair (Vlasy). Díky tomu, že jsem jako velmi mladá získala zajímavé příležitosti, jsem si také velmi brzy uvědomila, že nestačí mít talent, aby člověk v showbusinessu uspěl. Člověk musí být také vytrvalý a mířit přesně na branku. Jinak neuspěje, neprosadí se.
Po zmíněných Vlasech jste si brzy zahrála i v dalších muzikálech – Jesus Christ Superstar, Maybe That’s Your Problem (Možná je to váš problém), Grease (Pomáda) a Billy. Skutečně první dámou britského muzikálu jste se ale stala až přijetím hlavní role v muzikálu Evita. Tomuto přízvisku se těšíte i v jednadvacátém století. Co to pro vás znamená?
Je to pro mne pochopitelně ohromná čest a privilegium, které si taky patřičně hýčkám. Dodnes si přesně pamatuji na pocit, který jsem měla, když mne britský tisk do téhle role před lety pasoval. Věděla jsem, že už jsem ušla pořádný kus cesty, ale že je toho taky hodně přede mnou. Že jednou získané budu muset s každou další příležitostí obhajovat.Cítila jsem se tenkrát podivně rozechvělá. Nejpodstatnější ale pro mne je, že jsem se stala jednou z vyvolených ve světovém muzikálovém dění. Díky příležitostem, které mi dal londýnský West End a newyorská Broadway, jsem mohla spolupracovat s nejlepšími skladateli, libretisty, muzikanty, herci a zpěváky na světě nejen jako zpěvačka a herečka, ale i jako spoluproducentka muzikálu Anything Goes (Děj se co děj). Stala jsem se taky průvodkyní devadesátiminutového rozhlasového programu celonárodní rozhlasové stanice BBC Radio 2 nazvaného Elaine Paige On Sunday (Elaine Paige v neděli), v němž jsem každou neděli připomínala to nejlepší, co daly světovému hudebnímu divadlu Hollywood, West End a Broadway. Těší mne, že jsem v tomhle projektu byla sama za sebe a komunikovala se svými posluchači bez nánosů líčidel a těžkých kostýmů. Že jsme si spolu prostě normálně povídali, já jim na přání pouštěla filmové a muzikálové písně, o které si napsali, nebo jim umožnila poslechnout si vyprávění nejvýznačnějších osobností světového muzikálu. Díky postavení, kterého se mi podařilo dosáhnout, jsem si mohla dovolit mít čas od času samostatná koncertní turné. A všechna byla vyprodaná! A jestli mne něco skutečně po letech strávených v tomhle businessu těší, tak je to fakt, že dopředu nevíte, co vám přinese zítřek a máte se stále nač těšit.
Jak se s odstupem let díváte na své účinkování v Lloyd Webberově muzikálu Sunset Boulevard, v němž jste nejen na West Endu, ale i na newyorské Broadwayi ztvárnila roli stárnoucí hvězdy němého filmu Normy Desmond?
Tahle role je nejen nesmírně nádhernou hereckou a pěveckou příležitostí pro všechny z nás, které jsme měly možnost si ji zahrát, ale také nesmírně složitým oříškem k rozlousknutí. Norma Desmond je žena mnoha tváří a já si setkávání s ní patřičně vychutnávala. Jak v Londýně, tak v New Yorku. I když tam možná ještě víc, protože jsem právě v téhle roli na Broadwayi debutovala. Ač jsem měla roli už patřičně zažitou z Londýna, musela jsem ji v New Yorku vytvořit vlastně znovu, protože jsem ji hrála nejen s novým partnerem a s novou company, ale také na podstatně větším jevišti. Newyorské publikum také Normu Desmond přijímalo úplně jinak a v jiné atmosféře, než publikum v Londýně. S mnohem větším vzrušením a nadšením a dost možná, že i s větším pochopením pro Normin nešťastný životní úděl. Cítila jsem, že mne Broadway díky téhle roli vzala mezi své vyvolené a nikdy na čas prožitý v broadwayském divadle Minskoff s muzikálem Sunset Boulevard nezapomenu.
V roce 1998 jste si znovu zahrála Grizabellu v muzikálu Kočky. Jaké to bylo se po sedmnácti letech znovu vrátit k roli, která se stala jedním z milníků vaší umělecké kariéry?
Když jsem v roce 1981 přijala roli Grizabelly v londýnském nastudování Koček, brala jsem to jen jako další příležitost, kterou mi život dal. Určitě zpočátku. Až během zkoušek jsem si Grizabellu a její píseň Memory zamilovala a dnes jsem nesmírně hrdá, že jsem nejen první Grizabellou na světě, ale i první interpretkou tak nádherné písně, jakou Memory bezesporu je. A taky mne hřeje vědomí toho, že jsem stála u samého zrodu nejúspěšnějšího a nejdéle uváděného muzikálu na světě v celé jeho historii. Když mne Andrew požádal, abych znovu ztvárnila Grizabellu ve filmové produkci pro televizi a video, a Kočky tak zůstaly zachovány pro příští generace, nezaváhala jsem ani okamžik a s láskou jsem se znovu schoulila do Grizabellina prašivého kožichu. A moc spojeně jsem si v něm předla.
Jaké perspektivy má před sebou podle vás žánr zvaný muzikál?
Všichni dobře víme, že produkovat umělecky a finančně úspěšný muzikál je extrémně těžká záležitost. Ale aby mohla nová muzikálová díla vůbec vznikat, musí být dostatek mladých a perspektivních skladatelů, libretistů a textařů. Ty je potřeba nejen neustále hledat, ale také je podporovat a povzbuzovat, aby se nezalekly dílčích neúspěchů, které sebou tahle práce nese. Nové talenty potřebuje muzikál jako sůl, aby se prokázalo, že britský muzikál má před sebou skutečně smysluplnou budoucnost a že to, co vytvořil Andrew Lloyd Webber se svými spolupracovníky, nebylo jen náhodné zjevení, které se také už nemusí nikdy opakovat.
Rozhovor vedli Jan Adam a Michael Prostějovský.