Muzikál, který se na londýnském West Endu hrál nepřetržitě 21 let a stal se tehdy nejdéle hraným muzikálem britské metropole, na Broadwayi byl uváděn 18 let a i tam patří mezi nejdéle uváděné tituly letos slaví 45. výročí svého uvedení. Pojďte si s námi tedy kočíčí cestu do srdce diváků připomenout.
Andrew Lloyd Webber měl za sebou na počátku 80. let úspěšné muzikály Jesus Christ Superstar, Evita a jeho prvotinu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť (Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat). Oproti tomu na propadák jménem Jeeves se snažil zapomenout. Josefa, Ježíše i Evitu vytvořil společně s textařem Timem Ricem, avšak jejich vztah se poté dostal na mrtvý bod. Především pro povahovou odlišnou a životní styl. Tim byl tak trochu požitkář, Andrew typický workoholik. Ke zrodu Koček pak mimořádně přispěly dvě okolnosti, především to, že se Andrew Lloyd Webber rozhodl, že by si chtěl vyzkoušet komponování na hotové texty. V jejich rodině navíc všichni milovali domácí mazlíčky. Andrew, tak jako většina jeho vrstevníků, vyrostla na básničkách nositele Nobelovy ceny za literaturu, angloamerického spisovatele a básníka T. S. Eliota, který byl jedním z hlavních představitelů ve své době velmi populární nonsensové literatury. Ta vedle jazyka, který jasně vypovídá o faktech a pocitech, používá i zvukomalebné výrazy, tedy nonsensy, které spíše nastiňují atmosféru a nemají pevný význam – řekněme takové enyky benyky kliky bé. Llloyd Webber se proto rozhodl zhudebnit jeho sbírku básní, která byla do češtiny přeložena jako Praktická příručka o kočkách (Old Possum’s Book of Practical Cats). Vdova po Eliotovi byla z tohoto záměru nadšena a skladateli umožnila nahlédnout i do nikdy nepublikovaných rukopisů.
T. S. Eliot a Andrew Lloyd Webber vytvořili dílo, ve kterém se snaží nahlédnou do kočičího světa. S nimi se tohoto problému více než úspěšně zhostili režisér Trevor Nunn, choreografka Gillian Lynne a scénograf John Napier. Trevor Nunn byl v té době nejmladším uměleckým šéfem prestižní Královské Shakespearovské společnosti, Gillian Lynne pak choreografkou Královské opery v Covent Garden, která je nejvýznamnějším operním domem Anglie, a měla také řadu zkušeností z dalších divadel na West Endu, i Broadwayi. Scénograf John Napier měl na svém kontě spoustu vynikajících inscenací jak pro Královskou Shakespearovskou společnost, tak pro Královskou operu. Genialita Napiera spočívala v tom, že vytvořil kočičí svět, tedy velké smetiště, kde všechny předměty byly tři a půlkrát zvětšeny. Herci, představující kočky, se tak v nich pohybovali doslova v kočičí perspektivě. Gillian Lynne jedinečnou choreografii své doby postavila na tom, že pohyb herců musí důsledně připomínat pohyb koček a režisér Nunn pak vsadil na přímý kontakt herců s diváky. Na třicet koček v Divadle New London, které nebylo klasickým divadlem, nýbrž amfiteátrem bez pevné hranice mezi jevištěm a hledištěm, prolézalo řadami mezi diváky, mňoukalo na ně a hladilo je. Vnikla tak mimořádná fascinace a představení, které si diváci zamilovali po několika minutách úvodní melodie. Toto divadlo mimochodem dnes nese jméno po nedávno zesnulé Gillian Lynne.
Muzikál Kočky, tedy Cats, zahájil novou etapu tohoto druhu zábavy a umění. Označujeme jej za muzikál superlativů. Jeho součástí je nákladná výprava, kostýmy a ohromující scénografické efekty, mimořádné herecké a taneční výkony a zásada, kterou začali Lloyd Webber a producent Cameron Mackintosh prosazovat: veškerá další nastudování se musejí podobat londýnské světové premiéře jako vejce vejci. Lokální produkce tak získá práva ale také povinnost uvést muzikál v původních kostýmech na původní scéně a v identické režii a choreografii. V odborné terminologii tyto inscenace označujeme jako plně licencované repliky. Jejich odpůrci pak hovoří o inscenacích klonovaných a mackdonaldizaci muzikálu. Pražská verze Koček z roku 2004 byla tenkrát jednou z mála výjimek, kde tato pravidla dodržena být nemusela a čeští tvůrci mohli jít tak říkajíc vlastní cestou, při tom se však samozřejmě museli dostat ke stejnému cíli. Totéž ostatně platí i o dalších verzích v Česku a na Slovensku.
Kočky do muzikálového světa vnesly rovněž řadu dnes již legendárních písní. Přímo jedním z největších evergreenů muzikálového kánonu se pak stala píseň Memory, ze které udělala jeho původní interpretka Elaine Paige v červnu 1981 britský hit číslo jedna. Skladbu nazpívalo přes 180 zpěváků po celém světě – například José Carreras, Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, Barbra Streisand, Michael Ball, Lesley Garrett, Shirley Bassey, Petula Clark, Johnny Mathis, Sarah Brightman nebo Barry Manilow. Technoverze Natalie Grantové dokonce vévodila v roce 1999 žebříčku nejhranějších evropských tanečních skladeb. V roce 1981 navštívila Londýn Hana Zagorová a do písně Memory se zbláznila natolik, že ji s myšlenkou na Karla Gotta krátce po návratu otextovala. Dala ji název Bílá a Karel Gott jí nazpíval koncem ledna roku 1982. Poté ji do svého repertoáru přezvali i Helena Vondráčková, Petra Janů a Pavel Vítek. Texty těchto nahrávek však tematicky s říší koček a jejich výročního bálu, na kterém Starobyl Vznešený prašivé kočce Grizabele nadělí nový život, neměli prakticky nic společného.
Rok po londýnské světové premiéře byly Cats uvedeny na Broadwayi, v roce 1983 byly nastudovány ve Vídni a roku 1986 v německém Hamburku. Právě jejich uvedení v obou těchto zemích odstartovalo velký boom muzikálů superlativů v kontinentální Evropě a zároveň zrod soukromých muzikálových produkcí, které uvádějí jednotlivá díla non-stop dokud chodí diváci a angažují umělecký soubor na konkrétní inscenace. Před pražským uvedením Koček řada škarohlídů tvrdila, že se u nás nedá sestavit soubor, které by měl potřebné kvality. Naštěstí se mýlili. I když v roce 1981 s problémem najít dokonale zpívající tanečníky a tančící zpěváky zápasili i londýnští tvůrci. Tamní škarohlídi dokonce ještě tehdy tvrdili, že Londýn není žádná Broadway. Velké broadwayské loučení s Kočkami se uskutečnilo 10. září roku 2000. Muzikálovou „kočičí show“ v New Yorku vidělo za dlouhé roky kolem deseti milionů lidí. Produkce sklidila i řadu ocenění, například při vyhlašování amerických Cen Tony v roce 1983 Kočky zvítězily v kategorii Nejlepší muzikál a odnesly si i řadu dalších sošek, včetně té pro Trevora Nunna za nejlepší režii. Muzikál získal rovněž 2 Ceny Grammy, mimo jiné za Nejlepší muzikálové album roku. V době vzniku tohoto muzikálu měl přitom skladatel Andrew Lloyd Webber i producent Cameron Mackintosh neuvěřitelný problém přesvědčit investory, o tom, že půjde o titul úspěšný. Nakonec potřebné peníze posbírali doslova po drobných od desítek různých investorů. Ti všichni však dnes mají díky mimořádnému úspěchu Koček do smrti vystaráno.
Velkolepou derniérou, přenášenou na obřích obrazovkách z londýnského Divadla New London na přilehlé náměstíčko Piazza v Covent Garden, spadla 11. května roku 2002 definitivně opona také za westendskou inscenací. Divadelní kočky zazpívaly v Londýně své party naposledy na den přesně 21 let po premiéře. Jen na londýnském West Endu měly celkem 8 950 repríz a na newyorské Broadwayi 7 485 repríz. Ve Velké Británii je vidělo osm milionů lidí a asi 65 milionů lidí po celém světě. Byly hrány ve tři sta městech ve 27 zemích a přeloženy do čtrnácti jazyků.
V roce 2019 vznikla také filmová verze Koček, pod kterou je podepsán režisér Tom Hooper. Film však sklidil kritickou smršť jak od recenzentů, tak i od diváků. Několik měsíců po premiéře se od něho distancoval i sám skladatel Andrew Lloyd Webber. Ve filmu postaveném na počítačových animacích měly sice kočky lidské tváře svých představitelů, avšak působily uměle a ztratily veškerou původní poetiku díla. Filmové Kočky se tak staly jedním z nejnákladnějších propadáků v historii filmového muzikálu.
U nás byly, po pražském nastudování v roce 2004 v Divadle Milénium, Kočky uvedeny v roce 2013 v Brně. Tamní verze však nebyla o chlupatých kočkách, nýbrž o zhýčkaných lidech z vyšších vrstev, kteří si na kočky hrají. K původnímu záměru se vrátila plzeňská verze o rok později. Plzeňští diváci mohli dokonce spatřit herce v původních pražských kostýmech. Jak v Praze, tak v Plzni odehrála mimochodem několik představení v roli Grizabely jako zvláštní host Helena Vondráčková. K dalšímu nastudování došlo na podzim roku 2018 v Ostravě, kde tamní verze sklízela úspěch po několik sezón. Celkem se u nás tedy Kočky dočkaly již čtyř nastudování. Ostravské verzi pak v roce 2016 předcházelo nastudování v Bratislavě v Divadle Nová scéna, kde se představení hraje dodnes. Spolupracují na něm přední slovenští herci, ale i hosté z Česka, což platí i o realizačním týmu. Na závěr jedna kuriozita – ve všech pěti zmíněných inscenacích si zahrál jednu z hlavních rolí Laco Hudec Šubrt, jedna z nepřehlédnutelných mladých muzikálových hereckých osobností československé scény.
