V letošním roce si připomínáme nedožité sté narozeniny velikána na poli tuzemského hudebního divadla, pana Jiřího Šlitra. Skladatel, zpěvák, herec, výtvarník a jeden z nejvýznamnějších českých umělců 20. století se narodil 15. února roku 1924. Svojí tvorbou zásadním způsobem ovlivnil českou populární hudbu, na jeho práci navazovali a stále navazují další autoři a množství z jeho písní dodnes patří mezi známé hity.
Vystudovaného právníka Jiřího Šlitra bezesporu nejvíce proslavila spolupráce s Jiřím Suchým, se kterým v roce 1959 založil Divadlo Semafor, pro které skládal, psal písně a v němž sám také hrál svým typickým stylizovaným způsobem s téměř nehybným výrazem v obličeji. První inscenací Semaforu byl Člověk z půdy, jenž měl premiéru 30. října 1959 v divadle v ulici Ve smečkách, tedy v dnešním Činoherním klubu. Jiří Šlitr ke hře složil hudbu, ale na jevišti se sám zatím ještě neobjevil. Přesto byl Člověk z půdy naprostým zjevením na domácí divadelní (a vůbec kulturní) scéně u nás. Na jevišti se v něm vedle Jiřího Suchého vystřídaly takové herecké hvězdy jako Miroslav Horníček, Miloš Kopecký či František Filipovský, ale také zcela začínající zpěváci Waldemar Matuška, Karel Štědrý a Pavlína Filipovská. Píseň Včera neděle byla, kterou pro Filipovskou Suchý se Šlitrem napsali, byla ještě hodně dlouho po derniéře inscenace nejprodávanějším singlem, který se na našem gramofonovém trhu tehdy objevil.
Přestože přelom 50. a 60. let byl dobou problematickou a Semafor narážel na hroty komunistických norem a funkcionářů, dostávalo se mu rovněž nemalé podpory ze strany hudebního vydavatelství, rozhlasu i televize. Semaforská písnička Marnivá sestřenice, kterou v divadle původně zpíval Waldemar Matuška, dostala v televizi podobu tzv. filmové písničky. V této verzi ji nazpíval Jiří Suchý za vydatné pomoci baletní skupiny půvabných tanečnic. Tato skladba a také Mackie Messer z Žebrácké opery v podání Miloše Kopeckého, byly z dnešního pohledu jakýmisi předchůdci videoklipů. Po Člověku z půdy následovala v Semaforu řada dalších úspěšných titulů. Několik pokračování písničkových pásem Zuzany, která je sama doma, Taková ztráta krve a také Šest žen Jindřicha VIII. Toho si zahráli střídavě Miroslav Horníček, Jiří Jelínek a Juraj Herz.
Divadlo Semafor a písničky autorské dvojice Suchý / Šlitr stály u zrodu takových hvězd, jakými byly Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Gott, Pavel Sedláček, Karel Štědrý, Eva Olmerová, Hana Hegerová, Naďa Urbánková Jiří Jelínek nebo Jana Malknechtová. Některá z těchto jmen jsou známa dodnes a to i mladé generaci. Na Janu Malknechtovou si však vzpomenou asi jen pamětníci, protože po roce 1968 emigrovala do Švédska a z české hudební scény nadobro zmizela. Zpěváci nové generace do Semaforu často přicházeli coby zcela neznámé tváře a za pár let jej opouštěli jako hvězdy. Tato skutečnost také přispěla ke vzniku dnes již legendárního představení Jonáš a tingl-tangl, který měl premiéru v roce 1962. Vedle Jiřího Suchého v něm namísto známých hvězd vystoupil neherec a nezpěvák, zato geniální skladatel a člověk se zcela atypickým přístupem k humoru, tedy sám Jiří Šlitr. S odstupem času by se dalo s nadsázkou říci, že tato inscenace vznikla jako z nouze ctnost, protože si oba Jiří tak nějak jeden pro druhého sami zbyli. Jak to ale v takových případech občas bývá, byl to okamžik vzniku další legendy. V osobě Jiřího Šlitra získal Jiří Suchý i nezapomenutelného jevištního partnera a na představení Jonáše se stály v den předprodeje dlouhé fronty celou noc. Ostatně jako ve své době na všechny inscenace Semaforu. Pozoruhodná na celé věci je ale i ta skutečnost, že Jiří Šlitr nebyl nikdy zaměstnancem divadla. Podobně jako řada semaforských her Jiřího Suchého s hudbou Jiřího Šlitra se i Jonáš a tingl-tangl dodnes těší řadě nových nastudování. V současné době jej s úspěchem uvádí Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Jiří Šlitr se jako herec a zpěvák na scéně divadla Semafor sice poprvé objevil v Jonášovi, ale nebyla to jeho úplně první zkušenost před diváky. V roce 1958, tedy rok před založením Semaforu vystupoval s Laternou Magikou jako klavírista na Expu 58 v Bruselu.
První polovina šedesátých let minulého století byla pro historii Semaforu a zásah do povědomí i příštích generací mimořádně důležitá dvěma projekty. Jedním z nich byl hudební film Kdyby tisíc klarinetů a druhým původní jazzová opera Dobře placená procházka. Hudební film, nebo chcete-li revue, Kdyby tisíc klarinetů vznikl v roce 1964 a v lednu následujícího roku byl uveden do kin. Zazněly v něm mnohé slavné písně jako Babetta, Motýl, Tereza, Dotýkat se hvězd nebo Kapitáne, kam s tou lodí. Podstatné také bylo, že se na filmovém plátně opět setkala celá plejáda původních semaforských hvězd a samozřejmě mezi nimi nechyběla ani dvojice Suchý / Šlitr. Film vznikl na motivy stejnojmenné divadelní hry Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila z roku 1958 (roku 1980 byla uvedena v Divadle Na zábradlí). Vedle tehdy současných i bývalých tváří Semaforu měli diváci možnost spatřit i herecké hvězdy Divadla Rokoko a dokonce dva orchestry. Ten semaforský pod taktovkou dlouholetého souputníka dvojice Suchý / Šlitr, Ferdinanda Havlíka a Taneční orchestr Československého rozhlasu, tehdy ještě pod vedením Karla Krautgartnera.
Dalším zásadním dílem Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra první poloviny 60. let je muzikál Dobře placená procházka, autory označovaný jako jazzová buffopera. Prvního uvedení se dočkal v Divadle Semafor v roce 1965 a o rok později byl natočený také jako televizní film, v němž kromě Suchého a Šlitra hráli Eva Pilarová, René Gabzdyl nebo Hana Hegerová. Režírovali jej Miloš Forman a Ján Roháč. Od roku 1989 se Dobře placená procházka na českých scénách objevuje poměrně často. Zásadní bylo například uvedení v pražském Národním divadle v režii Miloše a Petra Formanových v roce 2007 s Jiřím Suchým znovu v roli listonoše.
Jiří Šlitr byl jeden z našich největších hitmakerů 20. století, jako herec se také kromě prken Semaforu objevil i ve filmu – v Dobře placené procházce hrál roli vykutáleného právníka, který se snaží získat přízeň Vanilky, jež se má stát dědičkou po bohaté tetě.
Jiří Šlitr zemřel náhle o Vánocích (konkrétně 26. prosince) roku 1969 ve věku pouhých 45 let za ne zcela objasněných okolností. Za pravděpodobnou verzi se považuje nešťastná náhoda, tedy porucha na plynové karmě jeho bytu.