Rozhovor: Anthony Pearson & Matt Grounds

Před pár dny proběhla v Hudebním divadle Karlín česká premiéra muzikálu Ledové království, na kterém se podíleli také zahraniční tvůrci. Se dvěma z nich – světelným designérem Anthonym Pearsonem a zvukovým designérem Mattem Groundsem, jsem měl možnost se sejít během příprav na tomto muzikálu. V restauraci Theatro v budově Hudebního divadla v Karlíně jsme si během velmi zábavného rozhovoru popovídali o práci technických složek muzikálu, o divadle, o tom, jak se liší příprava muzikálu v Praze a na Broadwayi a také o tom, která ze sester z Ledového království je jejich oblíbenou.

Mohli byste na začátek osvětlit, co vlastně obnáší práce světelného nebo zvukového designéra?

Anthony: Mou prací je v podstatě navrhovat všechno, co nějak souvisí se světlem a s tím, jak světlo na scéně vypadá, vytvářet tím emoce a atmosféru a říkat divákům, kam se mají dívat, co mají cítit, a podporovat tím to, co zrovna dělají herci. Navazovat pocit, zda se jedná o chladnou scénu, milostnou scénu, zda tam má být například nějaké propojení mezi dvěma lidmi a snažit se udělat osvětlení, které s těmito emocemi koresponduje, aby to dohromady vytvořilo silnější emocionální prožitek. Takže mým cílem je snažit se sledovat emocionální oblouk celého představení, podporovat ho a přimět diváky, aby ho více cítili.

Matt: V některých ohledech je to podobné – cokoli, co v představení vydává zvuk, cokoli, co se zpívá, říká, jakákoli hudba, která hraje, jak to zní a jak ten zvuk k divákům doléhá, to všechno mám na starosti já. A to zahrnuje všechno od toho, jak je ozvučen a namíchán orchestr, kde ho prostorově slyšíme, odkud ten zvuk zní, jak je rozumět dialogu, jak hlasitá je píseň. Pak jsou tu zvukové efekty a zvuková prostředí – a opět jde o to podpořit režijní záměr inscenace a zajistit, aby diváci cítili emoce. Já říkám, že ideálně si nás vlastně ani lidé nevšimnou. Je to spíše o tom, abychom zajistili, že se představení dostane k divákům v té nejlepší formě než o tom, aby tam lidé seděli a říkali si: „Páni, ten zvuk je skvělý.“ Jde více o to zařídit, aby orchestr dobře zněl, aby herci dobře zněli, a pak vyplnit mezery a pomocí zvukových efektů pomáhat vyprávět příběh.

Takže vy všechno navrhnete a dáte dohromady?

Anthony: Ano, my to navrhneme a pak máme tým lidí, kteří to už přímo naprogramují do počítače. Dnes už používáme jiné počítače, takže máme tým, který nám pomáhá všechno naprogramovat, a my to v podstatě dirigujeme a říkáme jim: „Tak tady tyhle světla zhasneme v tuhle chvíli. Tady rozsvítíme tahle světla.“ Také děláme světla, která sledují jednotlivé herce a rozsvítí se, když zpívají, aby bylo hercům vidět do tváře. Dále věci jako jsou svíčky a podobně, to řešíme taky. Rovněž i veškerý kouř, který se na scéně objeví, opar či mlha na podlaze a všechny tyto složky máme mezi sebou na starosti.

Předpokládám, že se liší režisér od režiséra, jak volnou ruku, co se týče kreativní činnosti z vaší strany dostanete?

Anthony: Chtěl bych doufat, že když mě režiséři, se kterými pracuji, najmou, důvěřují mi, že přijdu se svou interpretací toho, jak bych to nasvítil. To samozřejmě neznamená, že režiséři nemají své vlastní představy a my jsme jim plně otevření. Ale ideální stav, což myslím bylo i u tohoto projektu při práci s Martinem (Martin Čičvák, režisér muzikálu – poz. red.), je ten, že přijdeme s něčím, co podle nás podporuje to, co vytváří režisér. Dobrý režisér to pak edituje a řekne třeba: „Tohle není úplně směr, kterým jsem se chtěl vydat, možná to můžeme předělat takhle.“ Ale ideálně nejprve přijdete se svými nápady a poté spolupracujete a společně najdete ještě lepší řešení.

Matt: A někdy, řečeno z pohledu zvuku, musíme být tak trochu mostem mezi tím, co bychom si umělecky přáli, a tím, co je technicky možné. Musíme najít něco, co bude fungovat. Je tam tedy technická stránka a umělecká stránka a my se snažíme, aby se ty dvě potkaly tak, abychom mohli dosáhnout toho, co chceme vytvořit.

Anthony: A někdy máte skvělý nápad, o kterém si myslíte, že bude úžasný, a pak ho přenesete na jeviště a je to strašné. (smích) Tak si řeknete, že váš nápad byl k ničemu a pojďme zkusit vymyslet něco jiného.

Oba máte skvělé renomé, mohli byste tedy prozradit, jak se člověk dostane do té nejvyšší ligy, jakou je Broadway nebo West End? Jak se člověk stane zvukovým nebo světelným designérem na této úrovni?

Matt: Co se týče zvuku, před chvílí jsme se zmínili o tom, kolik různých pozic tam vlastně je. Je tam někdo jako já, někdo další mi pomáhá s programováním. Někdo jiný mixuje, další člověk se od něj mixovat učí, jsou tam lidé, kteří se starají o bezdrátové mikrofony a kontrolují, že jsou na správném místě. Takže často lidé začnou na jedné pozici a postupně se vypracují výš. Samozřejmě se můžete zvuk učit, můžete se toho hodně naučit. Můžete jít na univerzitu a studovat technickou stránku divadla. Já jsem studoval rozhlasový zvuk a akustiku. Což bylo velmi užitečné, ale nenaučilo mě to, jak pracovat v divadle. Takže je to určitě užitečné, ale podle mě osobně není nic lepšího než postupně si vším projít a vypracovat se. Řekl bych, že většina z těch nejlepších mistrů zvuku zná práci všech ostatních pozic pod sebou, protože ji někdy sami dělali nebo se do ní nějakým způsobem zapojili. Myslím, že to je obrovská součást této práce.

Anthony: Já bych řekl, že existuje spousta cest, jak se dostat na vrchol, ale myslím, že ve výsledku jde především o vášeň pro tuhle práci. Tohle neděláte, pokud vám na tom opravdu nezáleží a nechcete dělat divadlo, které vás oslovuje, protože je to tvrdá práce a dlouhá pracovní doba. A zatímco všichni vaši kamarádi jdou v sobotu večer na párty, vy máte představení. Když jste ještě dítě a chodíte do školy, protože myslím, že právě tam se k tomu člověk poprvé dostane, objevíte svou vášeň, ale zatím je to jen koníček. Potom ale musíte přemýšlet, jaké to je, když se to opravdu stane vaší prací. Pracujete po večerech a je to velmi náročné. Často úplně odjíždíte z města – my třeba odjíždíme na dva, tři měsíce v kuse. Jak to ovlivňuje váš domácí a rodinný život? Není to jednoduché, takže já si myslím, že důležitá je vášeň a abyste se s tímhle popasovali, musíte to opravdu milovat. Toho si pak lidé přirozeně všimnou, protože když vám na tom hodně záleží, můžete jít dobrovolničit. Vidíte, že tady dělají představení, řeknete si možná bych se mohl motat kolem a poznat nějaké lidi. Nabídnete se jako dobrovolník, který bude pracovat zadarmo, nabídnete jim svůj čas. Seznámíte se s nimi, oni uvidí, že vám na té práci záleží a pak třeba budou připravovat další projekt a vzpomenou si, že tam byl mladý kluk, který měl zájem a řeknou si, že by ho možná mohli zkusit vzít jako asistenta a uvidí. No a poté už se to postupně nabaluje a nabaluje. Ale když vám chybí vášeň, nikdy se vám to nepovede, protože v tomhle oboru musíte obětovat hodně věcí.

Matt: Musíte umět vycházet s lidmi.

Anthony: A musíte si s nimi rozumět.

Matt: Když pracujete dlouhé hodiny mimo domov, chcete pracovat s lidmi, kteří nejen sdílí stejnou vášeň a jsou dobrými umělci, ale také jsou to lidé, se kterými je příjemné trávit čas.

Anthony: To je pravda, protože vezměme si například tenhle projekt – a to je ještě jeden z těch kratších, které jsem dělal – i tak jsme pryč z domova dohromady šest, sedm, osm týdnů. To jsou dva měsíce, kdy každý den obědváte i večeříte se stejnou skupinou lidí.

Jsou jako vaše rodina…

Anthony: Jsou vaše rodina, ano. Takže musíte být otevřeni jiným nápadům a názorům a také umět vycházet s různými lidmi. Ve výsledku je to všechno o tom zápalu. Pokud vám na tom nezáleží, nikdy to neustojíte.

Matt: Je to rozhodně práce, kterou je dobré si nejdřív vyzkoušet, než se do ní naplno pustíte. (smích) Poradil bych – Nechoď na univerzitu, neplať za studium, abys pak přišel a řekl si: „Panebože, ta pracovní doba je ale dlouhá a musím být často mimo domov.“

Anthony: Nechápejte mě špatně. Tahle práce má světlé stránky – děláme úžasné věci a díky tomu, že ji dělám, jsem viděl úžasné věci a zažil neuvěřitelné zážitky a procestovala celý svět. Ale rozhodně to s sebou nese oběti. (smích)

Vidíte nějaké rozdíly mezi prací na Broadwayi nebo jinde ve světě a tady v Praze, pokud jde o přípravu představení? Děláme to tady nějak jinak?

Anthony: Myslím, že každé místo je jiné, ale nepřijde mi práce v Praze nepodobná práci třeba na Off-Broadwayi nebo v regionálních divadlech napříč Amerikou nebo jinde po světě. Existují různé divadelní společnosti a všechny mají svůj vlastní způsob práce a role každé pracovní pozice je trochu jiná, takže jsme myslím zvyklí na mírně odlišné přístupy k věcem. Matt dělal Chicago po celém světě. Já jsem dělal Chicago po celém světě. Dělal jsem Ledové království, Beetlejuice a spoustu jiných představení v mnoha různých zemích. Musíte přijmout kulturu místa, kam přijedete. Nemůžete přijít a říct: „My jsme odsud a takhle se to musí dělat, protože takhle to děláme u nás.“ Jsou chvíle, kdy, aby něco fungovalo – poté, co už se vyzkoušelo třicet různých možností – můžete zkusit navrhnout jiné možnosti, ale musíte přijmout způsob, jakým to jakžto host v této kultuře udělat.

Matt: A zároveň si i vy z každého místa něco nového odvezete.

Anthony: Zjistíte – Aha, tohle je nový způsob, jak o té věci přemýšlet.

Matt: Někam přijdete a řeknete: „Takhle to děláme my.“ Pak někdo udělá chybu nebo to udělá nějak jinak a vy si pomyslíte: „Ne, vždyť…“

Anthony: „…to je vlastně skvělý způsob, jak to udělat.“ (smích)

Matt: „To příště udělám taky.“ Rozhodně se na každém místě něco nového naučíte.

A překvapilo vás něco na stylu naší divadelní práce? Něco, co pro vás bylo nové nebo zvláštní?

Anthony: Přijde mi úžasné, že tu hodně lidí pracuje tak nějak ve svém vlastním malém světě a všechno se to nakonec spojí a vyústí v kompletní představení. Zatímco my jsme zvyklí postupovat mnohem pomaleji krok za krokem postupně celým procesem a říkat si: „Jste všichni připraveni? Máte tuhle část? A vy máte připravenou tamtu část? Jsou kostýmy hotové? Tady jste taky připraveni?“ a teprve potom se všichni společně posuneme dál. Tady je to trochu víc tak, že se každý stará sám o sebe a o svou část, ostatní se zase starají o tu svou, a pak najednou zastavíte a zjistíte, že tohle vyšlo, támhle se to stihlo, tohle se nestihlo, támhle to tentokrát neklaplo. Ale příště to bude o něco lepší. No, a nakonec se to všechno spojí dohromady. Je to prostě jen jiný způsob, jak k tomu procesu přistupovat.

Které představení bylo tím nejnáročnějším, na němž jste pracovali, nebo na které jste nejvíc hrdí?

Matt: Pro mě jsou to asi dvě věci – West Side Story a Chicago. Jednak proto, že jsou to klasiky, a u Chicaga hlavně proto, že ho už poněkolikáté děláme stále znovu a znovu s různým obsazením, různými lidmi, a vlastně to nějakým způsobem pořád dál rozvíjíme. Přijde mi jako by se to s každým uvedením zlepšovalo, je to čím dál uhlazenější a uhlazenější, a to je něco, na co můžeme být hrdí. Právě jsme tenhle muzikál uvedli v Paříži a bylo to dokonalé – opravdu úžasné. A West Side Story… víte dělat věci s obrovskými orchestry je často náročné, ale je zkrátka úžasné, když to vyjde. Tohle jsou pravděpodobně dvě věci, na které jsem nejvíc hrdý, a myslím, že je to i díky tomu opakování. Čím víc něco děláte a čím víc si dáváte záležet na detailech, tím víc nacházíte nové způsoby, jak věci zlepšit – a to je skvělé.

Anthony: To je těžké, protože je tu tolik různých aspektů. Jsou třeba představení, která se nestala úplným hitem, ale mohl jsem na nich pracovat s úžasnými lidmi a vznikla z toho skvělá přátelství a profesní vztahy. Třeba Tuck Everlasting byl velký propadák, myslím, že se hrál asi jen měsíc, ale podle mě to bylo jedno z nejkrásnějších představení, na kterých jsem kdy pracoval. Strašně jsme na tom dřeli a vizuálně to bylo úžasné. Takže to byl sice velký propadák, ale pracovali jsme na tom velmi tvrdě, a to představení bylo krásné, takže na to jsem byl opravdu hrdý a rovněž na vztahy, které jsme tam měli. Pak Kinky Boots – opět jsme tam měli skvělý tým a byla to strašná zábava. A velmi hrdý jsem na to, jakou práci jsme odvedli na On Your Feet! – pracoval jsem na tom opravdu tvrdě a šli jsme do toho naplno. U tohoto představení bylo totiž obrovské množství světelného designu. A pak věci jako Beetlejuice, na to jsem taky velmi hrdý – a ten se hraje i tady.

Ano, měli jste šanci ho u nás vidět?

Matt: Ano.

Anthony: Tady jsem ho ještě neviděl. Chci ho vidět, protože jsem na něm pracoval už od originální broadwayské produkce a dělal jsem ho po celém světě, takže bych rád viděl novou interpretaci.

Matte, vy jste ho zde viděl, tak co na to říkáte?

Matt: Bylo to skvělé, vážně, co se týče úrovně zpracování. Vizuálně tam bylo tolik věcí, bylo na co koukat. Bylo to skvělé, opravdu. Opravdu dobrá produkce.

Anthony: Ono je to velmi zábavné představení. Myslím, že oslovuje zajímavou skupinu lidí, kteří nejsou tradičními návštěvníky divadla, a přesto se můžou skvěle bavit.

Matt: Ano, tyhle tituly jsou zábavné. Dělal jsem Priscillu, královnu pouště ve Velké Británii. A to je prostě čistá zábava. Je to úplně jiné, skoro až ne-divadelní, ale je to fakt sranda. A Beetlejuice podle mě přináší úplně jiný typ představení do takového sálu, jako je tento.

Anthony, vy jste dělal i Ledové království…

Anthony: Ano, dělal jsem Ledové království po celém světě.

A jak se vám tato verze zatím líbí?

Anthony: Je skvělá. Víte, strávil jsem s Ledovým královstvím a jeho všemi možnými verzemi spoustu času. Strávili jsme dva, tři roky jen vyvíjením Ledového království pro Broadway. Takže je pro mě vždy fascinující a zajímavé přistupovat k tomu pod novým vedením a novou režijní a kreativní vizí, jak zpracovat tento příběh o těchto dvou ženách. Bylo skvělé pracovat s Martinem (Martin Čičvák, režisér inscenace – pozn. red.),Petrem (Petr Hloušek, scénograf inscenace – pozn. red.), Davem (Dave Benson, tvůrce kostýmů pro inscenaci – pozn. red.) a zbytkem kreativního týmu, scénografy a kostyméry. A s Martinovou vizí této verze Ledového království. A snažit se zapomenou, co bylo dříve, a interpretovat to nově.

To musí být někdy těžké, ne?

Anthony: Ano, občas je to těžké. Jsou momenty, kdy se opravdu snažím nedělat podobné věci, jako jsme už udělali předtím, ale pak jsou chvíle, kdy něco děláme úplně stejně jako jsme to dělali dříve, protože to tak prostě má být. (smích) Nastane třeba nějaká scéna, u které nakonec stejně skončíte s něčím podobným, protože máte určité narativní momenty, které musíte vyprávět. Ale snažím se, jak nejlépe umím, říkat si: „Jo, to už je dost podobné, pojďme to změnit, aby to bylo trochu svěží a jiné.“ (smích)

Série „rychlých“ otázek pro Anthonyho Pearsona a Matta Groundse

Muzikál, činohra nebo koncert?
Matt: Ach, to je těžké. Líbí se mi ten čas, ta míra spolupráce i technická náročnost, kterou můžete vložit do tvorby muzikálu. Asi bych si vybral muzikál.
Anthony: Koncert je velká zábava. Řekl bych, že když děláte koncert, zažijete do určité míry okamžité uznání – když tam stojíte, mačkáte tlačítko a v tu chvíli dav šílí, tenhle pocit nic nepřekoná. Když máte 100 000 lidí ve svých rukou tak, že stačí zmáčknout tlačítko a něco se stane – to je úžasný pocit.
Matt:A můžete udělat po technické stránce úžasnou show. Ale je to vše, co zvládnete udělat za jeden den.Kdežto my prací na muzikálu můžeme strávit měsíc.
Anthony: Ano, věnujeme se mnohem víc detailům. Je to jiná úroveň detailů. V dnešní době jsou muzikály velmi komplexní – ty velké muzikály, ale přesto se dostáváme na úroveň detailu, na kterou se v koncertním světě prostě nedostanete.
Matt: Takže si vybíráme muzikál.
Anthony: Ale hudbu obecně, ano. Rychlou odpovědět na otázku „buď anebo“ jsme vůbec nezvládli, že? (smích)
Moderní muzikály nebo klasické muzikály?
Anthony: Moderní.
Matt: Moderní.
Revival nebo originální produkce?
Matt: Za mě je tu prostor pro obojí, ale momentálně bych řekl, že nové věci jsou pro mě zajímavější.
Anthony: Ano, nové.
Chicago nebo West Side Story?
Matt: Zůstanu u Chicaga.
Anthony: Dělal jsem obojí a obojí miluju. Chicago je prostě úžasné. Ale myslím, že v rámci Chicaga jsme oba pracovali na pravděpodobně nejlepší produkci, na které se dalo. Takže myslím, že to už lépe udělat nejde. Naproti tomu dělat znovu West Side Story by mohla být zábava. Protože si taky myslím, že Chicago má úžasnou choreografii, ale choreografie ve West Side Story je neuvěřitelná.
Matt: A ta hudba.
Anthony: Hudba je brilantní. Takže já říkám – Chicago máme hotovo. Pojďme dělat nové West Side Story. (smích)
Jelikož oba milujete Chicago, tak Velma nebo Roxy?
Anthony: Hmm…
Matt: Velma.
Anthony: Roxy (smích) Mám je rád obě.
Beetlejuice nebo Frozen?
Anthony: (bez váhání) Beetlejuice… Na to se nemůžete ptát! (smích) Na to se nemůžete ptát. Chci říct, pardon, beru to zpět. (smích) Obě jsou skvělé svým vlastním způsobem. (smích) Pro mě je Beetlejuice zábavná inscenace. Je bližší mému smyslu pro humor, proto jsem řekl Beetlejuice. Zároveň si myslím, že Ledové království je krásné představení a líbí se mi tím, že není moc muzikálů o dvou silných ženách, jako zde…
Matt: Třeba Chicago? (smích)
Anthony: Třeba Chicago, což je další skvělý muzikál. Ale, co se týče moderních muzikálů jich myslím moc není. Teď nemůžeš říct Beetlejuice. (smích)
Matt: Když ty jsi řekl Beetlejuice, já řeknu Ledové království. Nemůžeme jednotně vystupovat proti naší současné inscenaci. (smích)
A když jsme u Ledového královtsví – Anna nebo Elsa?
(dlouhá pauza)
Anthony: Asi…asi…
Matt: Anna
Anthony: Je to Annin příběh. Je to Annin příběh. Elsa má v sobě temnotu a…
Matt: Anna zůstává v dobrém i zlém.
Anthony: …Elsa má skvělá čísla, ale ve skutečnosti je to Annina cesta.

Oba máte za sebou skvělé projekty. Jak si vybíráte ty, na kterých chcete spolupracovat?

Matt: Abych byl upřímný, často si někdo najde vás. Všechno je nějak propojené s něčím, co už jste dělali předtím. Takhle to funguje.

Co se vás tedy přiměje k tomu říct ano?

Anthony: Lidé. Lidé, se kterými pracujete, a časový plán tvoří obrovskou část tohoto rozhodnutí. To, zda se to vejde do vašeho harmonogramu. Ten okruh lidí, kteří dělají to, co my, na té úrovni, na které to děláme, je poměrně malý. Takže do určité míry není mnoho lidí, ze kterých se dá vybírat a pak taky…

Matt: Ta inscenace.

Anthony: Ano, inscenace a vztahy – vztahy s designéry, s režisérem. Někdy o té inscenaci nevíš moc věcí a nemusí tě tolik nezajímat, ale jsou tam úžasní lidé. Ku příkladu – nechtěl jsem dělat Hello, Dolly!, ale Bette Midler v Hello, Dolly!? – říkám si: „To musíš dělat! Je to naposledy, co to bude hrát, kdy se ti ještě naskytne taková příležitost?“ Takže i když mě víc zajímají modernější typy představení, musel jsem to vzít, protože tam hrála Bette Midler. (smích) Nebo je v projektu zajímavý režisér nebo je to na zajímavém místě. Například přijet do Prahy a přepracovat Ledové království – to mi přišlo vzrušující. V Praze jsem předtím byl jen kvůli návštěvě jedné velké firmy, zabývající se světelnou technikou, ale to jsem tady byl jen půl týdne. Takže bylo skvělé vrátit se zpátky a vidět z města trochu víc. A teď bych sem chtěl vzít rodinu.

Matt: A naopak čas od času přijde nabídka, vy se na ní podíváte a řeknete si: „Tohle fakt nechci dělat.“ (smích)

Anthony: A někdy něco opravdu nechcete dělat, ale říkáte si, že byste to měli udělat kvůli dobrým vztahům. A pak se třeba v rámci toho projektu naskytne nějaký problém a vy si říkáte: „Díky Bohu! (smích) Vyvázl jsem s čistým štítem.“… Ale to tam nepiště. (smích) Dělám si legraci.

Takže tohle není vaše první návštěva v Praze?

Matt: Ne, ne. Už jsem tu párkrát byl.

A jak se vám Praha líbí? Měli už jste čas si něco prohlédnout?

Matt: Praha je skvělá.

Anthony: Máte krásné město.

Matt: Je rozhodně malebné.

Anthony: A má zajímavou kulturu.

A máte nějaké plány, co byste chtěli vidět, pokud budete mít pár dní volna?

Matt: Už jsme tu měli pár dní volna a budu upřímný, nevyužil jsem možnosti prohlédnout si památky.

Anthony: Naše první volné dny tady bylo -12 a -14 stupňů. (smích) Ale vrátíme se sem na premiéru, takže se plánuju podívat trochu více ven až se sem vrátíme za měsíc. Snad bude trochu tepleji.

Herců se často ptají, zda mají nějakou vysněnou roli, ale jak je to u světelných či zvukových designérů – máte nějaký vysněný titul, na kterém byste chtěli pracovat?

Matt: Co se mě týče, myslím, že ideál je dělat něco nového, co ještě nikdo předtím neudělal. To je úžasné. To je něco, co bych opravdu chtěl dělat. Vytvořit originální verzi něčeho, co tu ještě nebylo. Takže to je něco, co si hlídám – někoho, kdo se pouští do něčeho nového, co by mohlo prorazit.

Anthony: Ano, existuje spousta nových věcí, které sledovat. Obzvlášť když máte nějaké spojení například s Disneym, jako už mám nějakou dobu já. Jsou animované filmy, u kterých si říkám, že bych je hrozně rád převedl na jeviště. Moc rád bych dělal Moanu a přišel na to, jak to udělat. Líbí se mi ta výzva, jak to provést na jevišti – mám nějaké nápady. Disney, zavolejte mi. (smích)

Matt: Hashtag… (smích)

Anthony: Hashtag Skvělé nápady. (smích)

.

Veškeré fotografie použité v článku a na titulce – Kredit Petr Faltus (2026)