Jane Bergère: Producent je jakýsi loutkář

V listopadu proběhla v Hudebním divadle Karlín česká premiéra muzikálu Beetlejuice. Slavnostního večera se zúčastnila také producentka originální broadwayské verze muzikálu Jane Bergère, která má na svém kontě řadu dalších velmi úspěšných titulů. Den po premiéře se se mnou sešla v restauraci Theatro v budově Hudebního divadla v Karlíně a příjemně jsme si popovídali o jejím názoru na náš Beetlejuice, o divadle, o Praze a také o tom, co to vlastně obnáší být broadwayským producentem.

Hned na začátek se nemohu nezeptat – Jak se vám líbila včerejší premiéra? Jak se vám líbí česká verze muzikálu Beetlejuice?

To je ta nejlepší otázka, na kterou jste se mohl zeptat. Myslím, že to bylo úžasné. Tato produkce na mě udělala obrovský dojem. Poté, co jsem viděla představení na Broadwayi, jsem měla určitá očekávání, jaké by to mělo být, mohlo být nebo jaké to bude. A moje očekávání tato fantastická produkce zcela předčila. Bylo to naprosto úžasné. Herci jsou talentovaní a režie Gabriela Barreyho je skvělá. S Gabem se známe z New Yorku, kde jsme spolu také mnohokrát spolupracovali. Jeho režie byla inovativní a citlivá a přinesla do tohoto představení jasnost a srozumitelnost, jakou jsem doposud neviděla, a to už jsem viděla mnoho produkcí Beetlejuiceu – nejen na Broadwayi, ale i spoustu jiných jeho produkcí. Byla jsem ohromena tím, co zde dokázal – něco, co na Broadwayi nebylo. Co bylo lepší než na Broadwayi a co tak krásně rozvinulo příběh, že se stal dle mého názoru mnohem působivějším, emotivnějším a pro diváky srozumitelnějším. Byla jsem tím nesmírně ohromena a blahopřeji Gabeovi, celému týmů a Egonu Kulhánkovi (ředitel Hudebního divadla v Karlíně – pozn. red.) za jeho prozíravost přivést tento kus do Prahy. Není to totiž typická muzikálová komedie (smích), ale jeho vize byla přinést představení, které dokáže do divadla přivést mladé publikum – což je důležité, protože pokud tohle neuděláme, divadlo nebude mít budoucnost, protože nebude mít publikum (smích) – a to je velmi působivé. A já jsem velmi šťastná, že to udělal a odvedl skvělou práci. Tedy já říkám on, ale myslím tím nejen Egona, ale také Gabriela, všechny herce, celý tým a celé divadlo, protože tato inscenace je opravdu prvotřídní. A já jsem jí naprosto ohromená.

Překvapilo vás něco na českém publiku – například na tom, jak reagovalo na konkrétní momenty představení? Má třeba americké a české publikum jinou mentalitu?

No, ano. Všimla jsem si už v New Yorku, a nyní i zde, že máte mladé publikum. A to je skvělé, protože jsem viděla, že vaši mladí diváci byli nadšení. A starší publikum – jak jsem to pozorovala, když jsem seděla v hledišti – se na začátku tvářilo trochu jako „Co to je?“ ale pak se ke konci prvního dějství a ve druhém dějství i oni výborně bavili. A to mě těšilo, protože ono je důležité mít obojí – abyste měli dobré divadlo, musíte mít jak mladé, tak starší publikum. A myslím, že tam byl i malý rozdíl v tom, co mladší publikum oproti staršímu považovalo za vtipné. Ale není to špatně nebo dobře, je to zkrátka jen o tom, že se smějí jiným věcem, což je vlastně skvělé, protože to znamená, že se publikum jako celek neustále baví. To mě opravdu zaujalo a když jsem to včera sledovala, měla jsem vážně velkou radost.   

Každý herec je, i když hraje stejnou postavu, jedinečný. Přinesli tedy naši herci do svého ztvárnění postav něco nového, jiného, něco, co jste nečekala?

Dobrá otázka. Ano. Představení začíná tím, že Lydia říká, že je podivná a neobvyklá dívka, což ona opravdu je. (smích) Je velmi podivná a neobvyklá. Ale to, co tato herečka (roli Lydie hraje v HDK Ines Ben Ahmed – pozn. red.) vnesla na jeviště – oproti té na Broadwayi – bylo, že se ke konci, ve druhém dějství, stala „normálnější“, a to jí učinilo empatičtější a samotný příběh silnější. A vztah mezi ní, jejím otcem, její mrtvou matkou a Beetlejuicem dával smysl tak, jak jsem to nikdy předtím neviděla. To na mě udělalo velký dojem. Myslím, že to bylo tím, že – nevím, jak to přesně vyjádřit – ale ztratila část své podivnosti? (smích) Rozvinula se. A já osobně si myslím, že je zajímavé vidět na jevišti divnou postavu, ale ta divná postava se musí vyvíjet. Pokud zůstane po celou dobu jen divná, začne to být nudné. Protože vy vidíte, že je divná – dobře, je divná, fajn. Ale tady jste viděli její vývoj – stal se z ní člověk, který se uzdravuje. Z osoby, která trpěla zármutkem z narušeného až absentujícího vztahu s otcem a ztráty své matky. A do toho tu byl ještě ten zvláštní Beetlejuice, kterého mohla vidět jen ona. To bylo podle mě velmi zajímavé. A to je zásluha Gabea, režiséra. A samozřejmě i samotných herců, kteří jsou zde prvotřídní. Jsou to opravdu prvotřídní interpreti. A to jsem teď zjistila, že herečce, která Lydii hraje, bylo teprve 18 let. To je neuvěřitelné. Umělci byli úžasní, jejich hlasy, jejich talent. Bylo opravdu vzrušující tohle na jevišti vidět. A myslím, že je to dobrý krok pro další divadelní projekty v Praze a větší spolupráci mezi Spojenými státy a Prahou, Českou republikou.

Myslím, že by všechny zajímalo, jak se člověk vůbec stane broadwayským producentem?

No, mohu vám říct, jak jsem se stala broadwayskou producentkou já. (smích) Nevím, zda je to ta správná nebo špatná cesta. (smích)

Pochopil jsem, že jste dříve sama hrála…

Ano, byla jsem herečka a měla jsem také nějaké zkušenosti s prodejem nemovitostí a obchodem. Jako herečka jsem měla značné povědomí o jevištní práci a jednoho dne jsem přijala výzvu vést divadlo. Nabídli mi práci ředitelky divadla a tím to vlastně začalo. Zrovna jsem měla hrát paní Hanniganovou v Annie, ale otěhotněla jsem – čekala jsem svou druhou dceru Jill -a najednou jsem už nebyla schopná moc hrát, takže to nebylo možné. A tak jsem dostala tuto neuvěřitelnou příležitost převzít vedení divadla, které v té době prodělávalo obrovské množství peněz. Byli těsně před zavřením a byli zoufalí. Myslím, že byli zoufalí, když to nabídli mně. (smích) A já jsem se té příležitosti chopila a zavolala mému velmi dobrému příteli a kolegovi, pro kterého jsem dříve pracovala jako herečka. Zavolala jsem mu a řekla: „Podívej, Scotte, právě mi nabídli neuvěřitelnou příležitost řídit divadlo, ale já o tom vůbec nic nevím. Já rozumím obchodu, rozumím umění, rozumím divadlu a rozumím hudbě, ale o řízení divadla nevím nic.“ (smích) On tehdy vedl velké divadlo v Ohiu, a tak jsem mu řekla: „Chci přijet a strávit s tebou víkend. A tři dny tě budu sledovat na každém kroku a nebudeš se mě moci zbavit. Po dobu následujících tří dnů s tebou budu každou minutu a musím se naučit všechno, co potřebuju vědět o vedení divadla.“ A on byl tak laskavý a řekl: „Jasně, Jane, to je skvělý nápad.“ (smích) Ó můj bože! Takže jsem sedla na letadlo, přijela tam a učila se. Dělala jsem si poznámky (smích), snažila se naučit vše, co jsem mohla, vrátila se zpátky a nabídku přijala. Předtím jsem jim totiž řekla, že si potřebuji vzít víkend na rozmyšlenou, protože jsem si pomyslela – Co já o tom vlastně vím? (smích) Ale Scott mi byl obrovsky nápomocný. Takže, když jsem se vrátila, řekla jsem jim: „Dobře, myslím, že vám mohu pomoci.“ A to jsem taky dokázala. Bylo to jako zázrak. No a později, když v Connecticutu nastaly těžké časy, jsem dostala příležitost produkovat v New Yorku. A protože Connecticut je nějakých 30 až 40 mil od New Yorku – tedy v dojezdové vzdálenosti, zhruba hodinku autem, nabídku jsem přijala. Takže jsem odešla z divadla, stala se producentkou a dostala se na Broadwayi. První představení, které jsem produkovala, nebyl muzikál. Byla to hra s názvem Metamorphoses. Bylo to hned po událostech roku 2001 (teroristický útok 11. září – pozn. red.) a byl to velmi katarzní zážitek. Hra byla založená na Ovidiovi a řecké mytologii, ale byla velmi zajímavá a byla velmi dobře přijata, takže jsem měla štěstí. A to odstartovalo celou mou kariéru. Takže krátká odpověď na vaši otázku je (smích), že se producentem stanete, když máte nadšení pro tuto práci a najdete lidi, kteří vám pomohou, kteří vás mohou mentorovat, od kterých se můžete učit a s nimiž můžete spolupracovat. A nakonec budete schopni vydat se svou vlastní cestou.

Mohla byste nám osvětlit, co vlastně obnáší práce broadwayského producenta? Jaký je celý ten proces od prvotního nápadu dělat nějaký projekt až po jeho uvedení?

Samozřejmě. Velmi jednoduše řečeno, být producentem dle mého názoru znamená být jakýmsi loutkářem. Máte skupinu lidí, kteří se spojí, aby vytvořili představení, a potřebujete někoho, kdo má na starosti syntézu všech jednotlivých aspektů dohromady. To je v podstatě práce producenta. Úplně první věcí, kterou musí producent udělat, je najít projekt, který ho zajímá a který by chtěl produkovat. Musí se ujistit, že dokáže získat práva na daný projekt. Musí za tyto práva zaplatit, zvláště pokud jde o dílo někoho známého. Obvykle je nutné platit za práva, i když nejde o známého autora, jen je ta částka menší. (smích) Poté sestavíte tým. Najdete režiséra, který je pochopitelně na stejné vlně jako vy nebo najdete režiséra, kterého se zeptáte na jeho vizi a můžete si říct ano, s touto vizí souhlasím. Také můžete najmout režiséra, který vám odpoví, že to vidí takto a takto, a vy si řeknete, že takhle to nevnímáte, nemyslíte si, že o tom ta hra je, a v takovém případě musíte najít jiného režiséra. Takže musíte najít režiséra, scénografy, hudebního režiséra, marketingový tým, tiskové oddělení, tým, který se bude starat o sociální sítě a řídící management. Tyto všechny složky se musí dát dohromady, a to je práce producenta. Dnes je to ale obvykle práce pro několik producentů a řadu koproducentů, kteří pomáhají hlavním producentům. Důvodem je, že divadlo je nyní velmi drahé. V dřívějších dobách byl například David Merrick jediným producentem. Dnes už by to kvůli vysokým nákladům nešlo. Pro přípravu broadwayské show musíte mít dva nebo tři tzv. ‚B-producenty‘ a potom koproducenty, kteří spolupracují s vedoucími producenty. Takže je to složité, ale zároveň vzrušující. Je to týmová spolupráce, a to je hezké. To je tedy ten základ, takže doufám, že to odpovědělo na vaši otázku, co producent vlastně dělá, protože je to složitý koncept.

Je to vlastně takový manažer všeho.

Přesně tak. Jste ten, kdo dává všechny dohromady a zajišťuje, aby vše fungovalo. Od obsazení…

Když už jsme u toho, můžete jako producentka mluvit do obsazení, nebo je to čistě na režisérovi?

Hlavní slovo má režisér. Já si myslím, že dobrý režisér bude naslouchat producentovi, ale konečné rozhodnutí je na něm. Ale pokud se vám nelíbí jeho rozhodnutí, pokud si myslíte, že je opravdu špatné, tak se s danými umělci vždy můžete rozloučit a propustit je. Nicméně pokud jste přesvědčeni, že režisér dělá opravdu velké chyby, tak jste pravděpodobně udělali předně chybu v zaměstnání daného režiséra. Záleží to na okolnostech. Vždy existuje možnost vést o tom diskusi a pochopit, proč si režisér vybral danou konkrétní osobu. Ale jak říkám, obecně vzato nakonec rozhoduje režisér. Ale dobrý režisér také naslouchá podnětům producentů, zvláště těch, kteří jsou v oboru dlouho a mají zkušenosti s prací s různými lidmi.

Když jsem si procházel inscenace, na kterých jste pracovala, zjistil jsem, že některé z nich patří k mým nejoblíbenějším. Jsou to opravdu úžasná a úspěšná díla – jak činohry, tak muzikály. Jak si vybíráte, co budete produkovat? Máte na to už nějaký „šestý smysl“?

Děkuji. No, předně se mi líbí dělat věci, které se líbí mně. Nedělám nic, co se mi nelíbí. (smích) Chci říct, také by to šlo, ale já to nedělám. A také se snažím zjistit, jakou část populace to osloví. Jinými slovy, pokud bych měla produkovat něco, co je určeno pouze pro děti, pravděpodobně bych do toho nešla, protože by to bylo příliš drahé. Ledaže bych byla v neziskovém divadle, které je dotováno vládou, mecenáši umění nebo někým jiným. Ale já jsem nikdy pro neziskové organizace nepracovala. Já jsem komerční producent, takže musím jít do projektu s myšlenkou, že se peníze doufejme vrátí investorům, tedy s nadějí v určitou návratnost investice. A vždycky vtipkuji a říkám, že musíte být schopni vydělat alespoň 2 a půl dolaru čistého zisku. Samozřejmě, že musíte vydělat více než to, ale hlavně musíte vůbec mít zisk. A víte, dnes je spousta producentů, kteří jsou šťastní, pokud alespoň dostanou své peníze zpět. To pro mě není komerční produkce. Komerční produkce znamená, že nejenže dostanete své peníze zpět, ale také trochu něco vyděláte, ať už je to 5 %, 10 % nebo 20 %, prostě něco navíc. Nelíbí se mi zkrátka představa nulové návratnosti. I když někdy je tohle ta lepší varianta (smích), ta alternativa může být ještě horší. Takže hledám věci, které si myslím, že budou vhodné k produkování a většina lidí je bude chtít vidět. Protože samozřejmě chceme raději dělat věci, které chce vidět hodně lidí než něco, co chce vidět pouze určitá malá skupina. Protože i když tato malá skupina bude nadšená, tak jakmile to uvidí, co se stane dál? Kdo na tu hru bude chodit potom a jak zpátky vyděláte investované peníze?

Přesuňme se nakonec k vašemu pobytu v Praze. Byla jste zde už někdy dříve nebo je tohle vaše první návštěva?

Ne, je to moje první návštěva.

Měla jste vůbec čas prohlédnout si také město?

Ano, Egon (Kulhánek – pozn. red.) nám zařídil překrásnou pěší prohlídku Pražského hradu s průvodcem, který toho věděl o historii více než kdokoli, koho jsem kdy potkala. Bylo to prostě úžasné. A poté jsem měla den nebo dva pro sebe, a tak jsme se s dcerou procházely. Šly jsme přes Karlův most do Starého Města a procházely jsme se po jeho okolí.

A jak se vám Praha líbí?

Ach můj bože. Je to jako žít ve filmu. Už jsem to zde někomu říkala a oni mi odpověděli, že si ani neuvědomují, že by to bylo jako žít ve filmových kulisách. Přitom je to jako být ve filmovém studiu. Vy to asi tak nevnímáte, protože tu žijete. (smích) Je to jako když někdo přijede do New Yorku a říká mi: „Podívej na ty vysoké budovy!“ a já na to: „Jo, já vím.“ (smích)

.