Harold Prince, v divadelních kruzích známý také jako Hal Prince, je bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností světového muzikálu. Jako divadelní producent a režisér se podepsal pod řadu inscenací, které dnes patří mezi skutečné milníky nejen amerického, ale i světového hudebního divadla. Nebál se přitom pouštět i do děl otevírajících důležitá společenská témata a také na jevišti experimentovat. Letos by oslavil 95. narozeniny.
Harold Prince se narodil jako syn německých přistěhovalců v New Yorku. Už od mládí vynikal mezi vrstevníky vysokým intelektem, ale také vytříbeným citem pro rozličné umělecké disciplíny. Po studiu na Pensylvánské univerzitě a vojenské službě se v roce 1950 objevil jako asistent divadelního inspicienta na Broadwayi. Při té příležitosti potkal vynikajícího učitele, režiséra a producenta George Abbotta, který byl jedním z nejdůležitějších tvůrců nové podoby poválečné Broadwaye. Prince u něj působil jako asistent režie a mnohému se tak naučil. O pár let později, konkrétně v roce 1954, se i díky němu dokázal vypracovat na pozici koproducenta muzikálu The Pajama Game (Hra o pyžama). Úspěch tohoto muzikálu znamenal vstup mladého Harolda Prince do první ligy amerického muzikálu. Společně s ním do tohoto klubu v polovině 50. let pronikly také další osobnosti, se kterými tvořil pomyslný tvůrčí tým snů – především Jerome Robbins, Stephen Sondheim a Leonard Bernstein, kteří společně s Princem přivedli na divadelní prkna legendární muzikál West Side Story. Toto dílo bylo nejen milníkem v dějinách hudebního divadla, ale pochopitelně také v kariéře Harolda Prince.
V šedesátých letech se Prince opatrně a pozvolna pustil také do vlastní režisérské kariéry – a její začátek nebyl zrovna slavný. Muzikál A Family Affair z roku 1962 byl první Princovou příležitostí k setkání se skladatelem Johnem Kanderem. Inscenace v Princeově režii však na Broadwayi propadla a skončila po necelých 70 reprízách. Další dílo, vytvořené již ve spolupráci také s druhou polovinou později slavné dvojice Kander & Ebb, textařem Fredem Ebbem, nesoucí název Flora the Red Menace (do češtiny můžeme přeložit jako Flora, rudá hrozba), nedopadlo o mnoho lépe. Za zmínku však stojí, že v hlavní roli tohoto díla se ve svém broadwayském debutu představila tehdy devatenáctiletá Liza Minnelli a hned za svou první roli získala prestižní cenu Tony, přičemž se stala nejmladší držitelkou tohoto ocenění v historii. Již další společný počin této trojice se naopak stal jedním z nejslavnějších muzikálových titulů vůbec – jednalo se o legendární Cabaret (Kabaret) z roku 1966.
V přející atmosféře šedesátých a sedmdesátých let se Haroldu Princeovi dařilo prosadit řadu neobyčejných námětů, které vítězily nad čistou broadwayskou zábavou. Jmenujme například téma židovských pogromů v carském Rusku v Šumaři na střeše (Fiddler on the Roof), či vykreslení tíživé epochy přicházejícího nacismu v již zmíněném Kabaretu. Zajímavým počinem bylo také přepracování Bernsteinova Candida v roce 1973. Priceova zkrácená verze filozofického díla na hranici operního a muzikálového žánru v inscenačním řešení cirkusového prostoru tehdy doslova předběhla svou dobu. Přestože takovéto inscenace byly na hony vzdálené jednoduchému kalkulu, diváckou přízeň se producentskému géniovi Harolda Prince podařilo hýčkat jako málokomu. Tak tomu bylo ostatně i v případě spolupráce se Stephenem Sondheimem, která započala roku 1970. Oba muži se již dříve setkali při práci na muzikálu West Side Story, teprve sedmdesátá léta však přinesla jejich nejplodnější a nejúspěšnější období. Postupně přivedli na svět dnes již legendární muzikály Company, Follies, A Little Night Music (Malá noční hudba), Pacific Overtures nebo Sweeney Todd. Je třeba zmínit, že všechny tyto tituly svému tvůrčímu týmu vynesly několik cen Tony či přinejmenším nominací na ni.
Začátkem sedmdesátých let zavětřil producentský čich Harolda Prince další možný zdroj úspěšných titulů. Když se na scéně objevila mladá britská dvojice Andrew Lloyd Webber a Tim Rice, projevil v té době již ostřílený divadelník zájem o broadwayské uvedení jejich muzikálu Jesus Christ Superstar. Tvůrci ho překvapivě odmítli, ale to Prince neodradilo. Na spolupráci s oběma mladými talenty neochvějně trval, což se nakonec vyplatilo. Roku 1978 se konala londýnská premiéra jejich muzikálu Evita právě v Princeově režii, která proměnila představy o dosavadních inscenačních zvyklostech. Důmyslnou režijní koncepcí, propojením scénografie (včetně světelného designu) s choreografií a pozoruhodnými výkony Harold Prince vykročil k tzv. muzikálu superlativů, kde jsou hudba i příběh jen jedněmi ze základních esencí fascinujícího diváckého zážitku. Bez nadsázky se dá říci, že Harold Prince se stal nejvýznamnějším muzikálovým režisérem 20. století. Dokazuje to i Fantom opery (The Phantom of the Opera), veleúspěšný muzikál Andrewa Lloyda Webbera, který Prince režíroval v polovině 80. let.
Na prahu 90. let opět navázal spolupráci s dvojicí Kander & Ebb, když zrežíroval jejich nový muzikál Polibek pavoučí ženy (Kiss of the Spider Woman). Postupem času se Prince čím dál více odkláněl od produkování muzikálů a zaměřoval se pouze na jejich režii, jelikož v ní viděl větší potenciál pro seberealizaci. Nutno říci, že ne všechny jím produkované projekty byly komerčně úspěšné, řada z nich se však stala oceňovanými tituly. Svůj poslední muzikál na Broadwayi, režíroval Harold Prince v roce 2007. Jednalo se o titul LoveMusik s hudbou Kurta Weilla, který pojednával o vztahu tohoto amerického skladatele s německými kořeny a jeho manželky, herečky a zpěvačky Lotte Lenyové. V dalších letech se však ještě u několika projektů na režii spolupodílel.
Haroldu Princeovi, ať už v pozici producenta či režiséra, nikdy nešlo ani tak o to pracovat se známým příběhem, jako spíše vytvořit funkční koncept na základě konkrétního tématu, myšlenky, kterou si přál předat dál. Měl štěstí na spolupráci se spoustou velmi talentovaných umělců, kteří patřili ke špičce ve svých oborech. On sám se navíc pro ně i mnoho dalších stal inspirací. Za svůj život se podílel na více než šedesátce inscenací, vysloužil si celkem 38 nominací na cenu Tony a 21 z nich také proměnil. Osm cen získal za nejlepší muzikál, dalších osm za nejlepší režii, dvě získal jako nejlepší producent a v případě zbylých tří šlo o ceny speciální – mezi nimi i o ocenění za celoživotní mistrovství.
Roku 1962 se Prince oženil s Judy Chaplinovou, s níž měl dvě děti. Obě jdou aspoň částečně v otcových stopách – dcera Daisy je režisérkou a syn Charles dirigentem. Harold Prince zemřel 31. července 2019 ve věku 91 let na Islandu. Na jeho počest zhasla ten den světla všech divadel na celé Broadwayi.