V úterý 11. května letošního roku jsme si připomínali již 40. výročí světové premiéry muzikálu Cats (Kočky) z pera legendárního Andrew Lloyd Webbera. Dodnes se jedná o jeden z nejuváděnějších muzikálu v celé historii hudebního divadla.
Na londýnském West Endu, kde se Kočky poprvé představily divákům, se hrály nepřetržitě 21 let a staly se tehdy nejdéle hraným muzikálem britské metropole. Na Broadwayi, kde mělo dílo premiéru o rok později, bylo uváděno 18 let a po dalším Lloyd Webberově muzikálu – Fantomovi opery, slavném Chicagu a Lvím králi je dodnes čtvrtým nejdéle hraným muzikálem v New Yorku. Co do počtu představení, se dnes řadí po neméně slavném muzikálu Bídníci (Les Misérables) na pátou příčku. Se stejnými soupeři a v Británii oblíbeným muzikálem Pokrevní bratři (Blood Brothers) pak vede vyrovnaný souboj o nejhranější muzikál také v Londýně. Stejně úspěšné byly Kočky v celé řadě zemí světa a v mnoha městech se ostatně hrají dodnes. Přitom v době vzniku tohoto muzikálu měl skladatel Andrew Lloyd Webber i producent Cameron Mackintosh velký problém přesvědčit investory o tom, že půjde o úspěšný titul. Potřebné peníze nakonec posbírali doslova po drobných od desítek různých investorů, kteří však mají dnes, díly mimořádnému úspěchu Koček, do smrti vystaráno.
V době vzniku Koček, tedy na počátku 80. let minulého století, za sebou již měl Andrew Lloyd Webber úspěšné muzikály Jesus Christ Superstar, Evita a svou prvotinu Josef a jeho úžasný plášť (Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat) i propadák jménem Jeeves. Josefa, Ježíše i Evitu vytvořil společně s textařem Timem Ricem, jejichž vztah se však tou dobou, především pro povahovou odlišnou a životní styl obou mužů, dostal na mrtvý bod. Tim byl zkrátka tak trochu požitkář a Andrew naopak typický workoholik, který se navíc rozhodl, že by si chtěl tentokrát vyzkoušet komponování hudby na již hotové texty. Andrew, tak jako většina jeho vrstevníků v Británii, vyrostl na básničkách nositele Nobelovy ceny za literaturu, angloamerického spisovatele a básníka T. S. Eliota, který byl jedním z hlavních představitelů ve své době velmi populární nonsensové literatury. Ta se vyznačuje obsahem zdánlivě nesmyslných prvků či absencí smyslu sdělení a vlastní estetikou, využívající zvukomalebné či absurdní prvky, což má za následek vesměs humorné vyznění děl. V rodině Andrew Lloyd Webbera navíc všichni milovali domácí kočičí mazlíčky, a tak se skladatel rozhodl zhudebnit právě Eliotovu sbírku básní Old Possum’s Book of Practical Cats, do češtiny přeloženou jako Praktická příručka o kočkách. Vdova po T. S. Eliotovi byla z tohoto záměru nadšena a umožnila Lloyd Webberovi nahlédnout i do nikdy nepublikovaných rukopisů.
T. S. Eliot i Andrew Lloyd Webber vytvořili dílo, ve kterém se snaží nahlédnou do kočičího světa, což se oběma mužům povedlo dokonale. U muzikálu Kočky na tom však měli značný podíl také režisér Trevor Nunn, choreografka Gillian Lynne a scénograf a kostýmní výtvarník John Napier, což byla a dodnes jsou vskutku zvučná jména. Režisér Trevor Nunn byl v té době nejmladším uměleckým šéfem prestižní Královské Shakespearovské společnosti. Gillian Lynne měla řadu zkušeností z divadel z West Endu i Broadwaye a byla také choreografkou Královské opery v Covent Garden, která je dodnes nejvýznamnějším operním domem Anglie. Scénograf John Napier měl pak na svém kontě množství vynikajících inscenací jak pro Královskou Shakespearovskou společnost, tak pro Královskou operu. Genialita Koček spočívala v tom, že Napier vytvořil kočičí svět, tedy velké smetiště, kde všechny předměty byly tři a půl krát zvětšeny. Herci, představující kočky, se v nich tedy pohybovali doslova v kočičí perspektivě. Gillian Lynne pak jedinečnou choreografii své doby postavila na tom, že pohyb herců musí dokonale a naprosto autenticky připomínat pohyb koček a Trevor Nunn vsadil na přímý kontakt herců s diváky – na třicet koček v divadle New London Theatre, které nebylo klasickým divadlem, nýbrž amfiteátrem bez pevné hranice mezi jevištěm a hledištěm, prolézalo řadami mezi díky, mňoukalo na ně a hladilo je. Vnikla tak mimořádná fascinace a představení, které si diváci zamilovali již po několika minutých úvodní melodie. Odkaz na slavný muzikál i skvělou práci tvůrčího týmu žije v této budově dodnes – po nedávné smrti choreografky Gillian Lynne bylo divadlo přejmenováno právě po ní.
Muzikál Kočky zahájil novou éru hudebního divadla a bývá označován za muzikál superlativů. Jeho součástí byla (a zpravidla dodnes jsou) nákladná výprava a kostýmy, ohromující scénografické efekty, mimořádné herecké a taneční výkony a zásada, kterou začali Lloyd Webber a producent Macintosh prosazovat, že veškerá další nastudování se musejí podobat londýnské světové premiéře jako vejce vejci – v odborné terminologii tyto inscenace označujeme jako plně licencované. Místní lokální produkce tedy získá práva na muzikál ale také povinnost, uvést dílo v původních kostýmech na originální scéně a v identické režii a choreografii. Zajímavé je, že pražská verze Koček z roku 2004 byla tenkrát jednou z mála výjimek, kde tato pravidla být dodržena nemusela a čeští tvůrci mohli jít vlastní cestou. Totéž ostatně platí i o dalších verzích v Česku a na Slovensku.
Rok po londýnské světové premiéře byly Kočky uvedeny na Broadwayi, v roce 1983 byly nastudovány ve Vídni a roku 1986 v německém Hamburku. Právě jejich uvedení v obou zmíněných německy hovořících zemích odstartovalo velký boom muzikálů v kontinentální Evropě a zároveň také zrod soukromých muzikálových produkcí, které začaly angažovat umělecké soubory přímo pro konkrétní inscenaci a uvádět jednotlivá díla v dlouhodobém časovém rámci, kdy byly muzikály nasazeny na repertoár a hrály se nepřetržitě dokud chodily diváci.
Broadway se s Kočkami rozloučila 10. září 2000, přičemž muzikálovou „kočičí show“ v New Yorku vidělo za dlouhé roky uvádění kolem deseti milionů lidí. Produkce sklidila řadu ocenění včetně prestižních amerických divadelních cen Tony Awards v roce 1983, kdy byly Kočky vyhlášeny nejlepším muzikálem roku a odnesly si dalších 10 vítězných sošek v ostatních kategoriích. Andrew Lloyd Webber získal za hudbu k muzikálu rovněž 2 prestižní hudební ceny Grammy. Samotná skladba Grizabelly Memory (Vzpomínky) se krátce po premiéře zařadil mezi největší evergreeny světového muzikálu. Dodnes píseň, ze které udělala jeho původní interpretka Elaine Paige v červnu 1981 britský hit číslo jedna, nazpívalo na 180 zpěváků po celém světě, včetně těch nejzvučnějších jmen hudebního průmyslu – například José Carreras, Luciano Pavarotti, Plácido Domingo, Barbra Streisand, Michael Ball, Petula Clark, Sarah Brightman, Barry Manilow a další. Píseň se dočkala i nevšední techno úpravy Natalie Grantové, jejíž verze dokonce v roce 1999 vévodila žebříčku nejhranějších evropských tanečních skladeb. Když roku 1981 navštívila londýnské Kočky Hana Zagorová, do písně Memory se zamilovala a s myšlenkou na Karla Gotta ji krátce po návratu dokonce sama otextovala. Dala jí název Bílá a Karel Gott jí nazpíval koncem ledna roku 1982. Poté ji do svého repertoáru převzali také Helena Vondráčková, Petra Janů či Pavel Vítek. Text tohoto přebásnění však již s říší koček a jejich výročního bálu neměl pranic společného.
Westendská derniéra muzikálu byla ještě velkolepější – poslední představení bylo z londýnského divadla New London Theatre živě přenášeno na obřích obrazovkách na přilehlé náměstíčko Piazza v Covent Garden. Opona inscenace Kočky zde definitivně spadla 11. května 2002 – na den přesně 21 let po jejich premiéře. Jen na londýnském West Endu se odehrálo celkem 8 950 představení a na newyorské Broadwayi 8 073 repríz. Ve Velké Británii Kočky vidělo 8 milionů diváků a asi 65 milionů diváků zhlédlo muzikál po celém světě. Kočky byly hrány ve více než 300 městech ve 27 zemích a přeloženy do čtrnácti jazyků.
V roce 2019 vznikla filmová verze Koček, pod kterou je podepsán režisér Tom Hooper. Oproti úspěšné divadelní verzi, však snímek sklidil kritickou smršť jak od kritiky, tak od diváků a několik měsíců po premiéře se od něj distancoval i sám Andrew Lloyd Webber. Ve filmu postaveném na počítačových animacích měly sice kočky lidské tváře svých představitelů, avšak působily nepřirozeně uměle a celé dílo tak ztratilo veškerou původního poetiku. Filmové Kočky se tak staly jedním z nejnákladnějších propadáků, nejen v žánru filmových muzikálů.
Před prvním českým uvedením Koček řada škarohlídů tvrdila, že se u nás nedá sestavit soubor, který by měl pro toto dílo potřebné kvality. Stejně jako v roce 1981, kdy se podobné hlasy ozývaly na West Endu s tím, že Londýn není žádná Broadway, a londýnští tvůrci měli z počátku opravdu problém najít dokonalé zpívající tanečníky a tančící zpěváky, se naštěstí mýlily. K prvnímu nastudování v České republice došlo v roce 2004, kdy se Kočky poprvé představily v pražském Divadle Milénium. Poté muzikál uvedl roku 2013 soubor Městského divadla Brno, jejichž verze však nebyla o chlupatých kočkách, nýbrž o zhýčkaných lidech z vyšších vrstev, kteří si na kočky hrají. K původní pojetí se vrátila plzeňská verze v Divadle J. K. Tyla o rok později. Plzeňští diváci mohli dokonce spatřit herce v původních pražských kostýmech a stejně jako před lety v Praze, tak i v Plzni odehrála několik představení roli Grizabelly jako zvláštní host Helena Vondráčková. K dalšímu českému nastudování došlo na podzim roku 2018 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde je muzikál stále na repertoáru. Této verzi ještě předcházelo roku 2016 úspěšné premiérové uvedení Koček na Slovensku, konkrétně v Bratislavě v Divadle Nová scéna, na kterém se podíleli přední slovenští umělci, ale také hosté z Česka, což platí i o části realizačního týmu v čele s režisérkou Gabrielou Petrákovou.
A jedna zajímavost na závěr – ve všech pěti výše zmíněných inscenacích si zahrál jednu z koček talentovaný muzikálový umělec Laco Hudec Šubrt, kterého mohou diváci znát z řady českých i slovenských scén.