Když se u nás řekne Finian’s Rainbow (Finianova duha), málokdo tuší, že jde vlastně o slavný Divotvorný hrnec. Ovšem s půvabným českým názvem se pak každému okamžitě vybaví duo V+W – tedy Voskovec a Werich. Legendární uvedení tohoto muzikálu v jejich pražském divadle se konalo jen pouhý rok a čtvrt po jeho broadwayské premiéře, od níž letos uběhlo již pětasedmdesát let, tedy plné tři čtvrtě století.
Premiéra se konala roku 1947 v newyorském 46th Street Theatre, ve kterém se během více než ročního uvádění muzikálu odehrálo celkem 725 repríz. Poslední z nich, 2. října 1948 – tedy v době, kdy už Divotvorný hrnec slavil v Praze svůj velký úspěch – bylo zároveň derniérou autorského týmu Lane-Harburg-Saidy. Právě textař Edgar Yip Harburg a libretista Fred Saidy přišli s myšlenkou na vznik tohoto muzikálu. V jejich hlavách se původně zrodily náměty hned ke dvěma dílům – první měl být satirou o irských přistěhovalcích, ten druhý příběhem, ve kterém se díky kouzlu promění rasistický senátor na černocha. Nakonec však Saidy spojil oba nápady v jediný. Při hledání náhrady za svého dvorního skladatele Harolda Arlena, oslovil Yip Harburg skladatele a textaře židovského původu Burtona Lanea. Názvuky irské lidové hudby i stylu afroamerické hudby – tomu Laneův hudební styl přesně odpovídal. A tak na přelomu let 1946 a 1947 všichni tři zpracovali nové dílo, které se stalo jejich největším broadwayským úspěchem. Nutno říci, že od původního uvedení v roce 1947 se muzikál objevil na Broadwayi celkem pětkrát – naposledy v roce 2009. Zatímco tak v Americe Finianova duha patří, stejně jako u nás, do zlatého fondu, jeho uvedení například na londýnském West Endu skončilo jen po několika desítkách repríz naopak fiaskem.
Původní příběh muzikálu Finian’s Rainbow v sobě odrážel sociální naděje načerpané z hospodářské krize třicátých let i období druhé světové války. Vlivem vítězné euforie poválečné Ameriky, chtěli najednou lidé tyto věci měnit. Staly se výsměchem „zaostalosti“ jižanských států, které ani osmdesát let po skončení občanské války neuměly zacházet s černochy jako rovnoprávnými občany demokratické země. Harburgova poetika však dokázala ostrou kritiku sociálního napětí, tedy aktuální dobovou realitu, změkčit fantaskními výjevy.
Jedna z písní, How Are Things in Glocca Morra?, u nás známá pod názvem Jakpak je dnes u nás doma, slavila na newyorském Manhattanu úspěchy už dlouho před tím, než se Finianově duze zvedla první opona. I ona tak přispěla ke zdaru muzikálové novinky, kterou si pak vybrali právě Voskovec s Werichem, aby ji počeštili a přivezli českým divákům. Pro větší srozumitelnost se u nás z irských přistěhovalců stali čeští a z irského skřítka Oga jihočeský vodník Čochtan – právě ten se ostatně posléze stal jednou z největších a nejslavnějších rolí Jana Wericha v jeho sólové kariéře. Vedle něj tehdy účinkovali začínající zpěváci Soňa Červená a Rudolf Cortés, ale i ostřílené herecké hvězdy jako František Černý, Václav Trégl nebo Ljuba Hermanová – a to vše v režii Jiřího Voskovce.
