Jeden z nejpopulárnějších tenoristů tohoto století se na svém novém albu poprvé vydává do oblasti muzikálového žánru.
Je to už nějaký pátek, co nejslavnější kanadská zpěvačka s celosvětovým renomé Celine Dion prohlásila: „Kdyby Pán Bůh uměl zpívat, zněl by jako Andrea Bocelli“. Dnes se už jen těžko dozvíme, zda to byl nápad samotné zpěvačky nebo výsledek bádání několika marketingových týmů. A je to vlastně jedno. Andrea Bocelli je totiž jedním z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších tenoristů konce dvacátého a začátku jednadvacátého století. Je jedním z umělců, kteří se nejvíce zasloužili o vznik žánru zvaného crossover, v němž se spojuje hudba klasická s hudbou populární. Kdybyste však v jeho nesmírně pestrém zpěvníku hledali nějakou muzikálovou árii, čekala by vás doslova sisyfovská práce podobná té, kdy hledáte jehlu v kupce sena. Až letos byste byli úspěšní.
Dvaašedesátiletý Andrea Bocelli na sklonku letošního roku vydal své sedmnácté album Believe a hned jeho úvodní písní je muzikálová trvalka You’ll Never Walk Alone z muzikálu Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina Carousel (Kolotoč). Od roku 1963, kdy ji proslavila liverpoolská skupina Gerry And The Peacemakers, je tato píseň zpívána fotbalovými kluby před začátkem utkání. K nim se pak masově přidávají fanoušci na stadionech doslova po celém světě. Něco podobného žádnou muzikálovou píseň v dějinách muzikálu nepotkalo. Je hojně využívána i na podporu lékařských výzkumů i letos během celosvětového boje s coronavirem.