Další zastávkou našeho prázdninového cyklu bude muzikál Blues in the Night. Komorní dílo, které se před pár lety s velkou parádou a hvězdným obsazením představilo v Londýně po mnohaleté odmlce.
Muzikál Blues in the Night sestavil z více než dvaceti písní slavných bluesových a jazzových ikon, jako je například Bessie Smith či Harold Arlen, Sheldon Epps, který režíroval i jeho první uvedení na off-Broadwayi. Název díla vychází ze stejnojmenné bluesové písně Harolda Arlena a Johnnyho Mercera, která vznikla roku 1941 a během následujících let se zařadila do kánonu nejvýznamnějších amerických skladeb 20. století.
Muzikál byl představen divákům v roce 1980 na off-broadwayské scéně podniku Playhouse 46, který se nachází pod luteránským kostelem Sv. Lukáše v srdci Hell’s Kitchen. O dva roky později následovala premiéra muzikálu na Broadwayi v Divadle Rialto. Tato produkce Blues in the Night byla dokonce nominována na cenu Tony v kategorii Nejlepší muzikál. V druhé polovině osmdesátých let bylo dílo úspěšně uvedeno také v Londýně (nejprve v divadle Donmar Warehouse a poté v Divadle Piccadilly), kde bylo nominováno na prestižní britské ocenění, Cenu Laurence Oliviera, v kategoriích Nejlepší nový muzikál a Nejlepší herečka v muzikálu. V roce 2019 se muzikál opět vrátil do Londýna, kde byl uváděn od půlky července do 7. září jako jeden z projektů, vybraných pro první sezónu Divadla Kiln po jeho znovuotevření. Jednalo se o první velký londýnský revival tohoto díla po více jak 30 letech.
Blues in the Night přenáší diváky do Chicaga roku 1939, do již poměrně upadajícího hotelu, ve kterém se setkáváme s jeho rezidenty, kteří nám skrze silné a emotivní písně představují střípky ze svých životů. Nesledujeme zde tedy zářivou a nablýskanou swingující atmosféru 30. let ale, jak již název napovídá, spíše jejich odvrácenou stranu – tu „bluesově melancholickou“, v níž k nám hotelové pokoje nasáklé ginem a cigaretovým kouřem promlouvají o zašlé slávě, samotě a zlomených srdcích.
Dílo bývá někdy označováno také jako muzikálová revue, jelikož se jedná spíše o pásmo na sebe navazujících výstupů jednotlivých aktérů než o propracovaný ucelený příběh. Nejnovější londýnské nastudování muzikálu z roku 2019 režírovala Susie McKenna, kterou mohou muzikáloví fanoušci znát také jako Mouru – kočku domácí z filmové verze Lloyd Webberova muzikálu Kočky z roku 1998. V rámci obsazení se v komorním díle představily dnes již herecké legendy a držitelé Cen Laurence Oliviera Clive Rowe (Guys and Dolls, Carousel, Sestra v akci) a Sharon D Clarke (Caroline or Change, Smrt obchodního cestujícícho, Duch), které skvěle doplňovaly Debbie Kurup (Sweet Charity, Girl from the North Country, The Cher Show) a Gemma Sutton (Annie Get Your Gun, Sweet Charity, Gypsy). Zajímavostí je, že Sharon D Clarke hrála postavu Lady, kterou nazkoušela jako understudy, již při prvním londýnském uvedení muzikálu v roce 1987.
Vlastní dojmy
„Blues in the Night Divadla Kiln pro mě bude navždy představením s obrovskou atmosférou, silnými dramatickými momenty, skvělou hudbou a zejména výjimečnými výkony. Velmi melancholické dílo střídá hořkosladké i veselé momenty, což se samozřejmě odráží i na hudební stránce, škála skladeb tedy je velmi rozmanitá – od utahaného smutného blues až po energická taneční čísla. Na velmi malé a intimní scéně, která připomínala jednotlivé hotelové pokoje, ale zároveň poskytovala dostatečný prostor pro taneční čísla, zde byly emoce účinkujících, které šly až na dřeň, v maličkém prostoru divadla velmi koncentrované a diváka tak dokázaly zasáhnout až do morku kostí. Režisérka Susie McKenna se navíc snažila více propojit jednotlivé příběhy postav a také do větší hloubky vykreslit jejich charaktery, čímž z pouhých dílčích čísel udělala mnohem komplexněji působící celek, což celému vyznění díla dle mého velmi prospělo. Pro tento účel byly do komorního díla pro čtyři herce dokonce připsány další dvě postavy – barman a gigolo, které umožňovaly větší interakci obyvatel hotelu. Další novinkou tohoto nastudování byla zbrusu nová hudební aranž Marka Dickmana, který zároveň stál v čele živé pětičlenné kapely, která herce při představení doprovázela.
Měl jsem štěstí, že při mé návštěvě stejně jako po několika dalších vybraných reprízách následovalo také takzvané Q&A (z anglického Questions & Answers, v překladu Otázky a odpovědi), neboli diskuse s účinkujícími či členy tvůrčího týmu. Po mé repríze se debaty zúčastnili samotní Sharon D Clarke, Clive Rowe a Debbie Kurup, kteří nám osvětlili např. proces příprav muzikálu, změny, se kterými jsme se mohli setkat v tomto nastudování či jejich vztah ke svým rolím, a poté zodpovídali dotazy diváků. Všichni tři byli velmi milí a celé povídání bylo velmi příjemné. Po diskusi dokonce dovolili několika divákům vyfotit se s nimi na jevišti.
Blues in the Night není velkým zářivým muzikálem se spoustou tanečníků a vzrušujících efektů, ale to z něj nedělá méně zajímavé a méněcenné dílo. Jeho síla tkví právě v jeho komornosti, intimitě, syrových emocích, tom nejlepším z americké hudební historie a silných pěveckých i hereckých výkonech, které pokud se alespoň vyrovnají tomu, co jsem viděl v Divadle Kiln, zůstane vám zážitek z tohoto představení na celý život.“